Brenin Llwyd

3. srpna 2018 v 21:21 | Admins |  Characters
Nick: Yomi

Jméno: Brenin Llwyd

Věk: 196 let.

Rasa: Pobl

Strana: Neutrální.

Povolání: Dalo by se říci, že má mnoho povolání. Někdy je z něj žoldnéř, který je svolný k tomu, nechat se najmout armádou, či popřípadě jedinou osobou. Jindy je to gladiátor v aréně Rensei-Câ a onehdy třeba i hledač pokladů, jež své objevy prodává za nejvyšší nabídku. Všechna tato povolání však zakrývají tu hlavní část, která snad nikdy nevyjde na světlo světa.

Charakter: Jak jen popsat někoho, jako on? Nedá se to? Dá se to? Kdo vlastně ví jaké je jeho pravé já a co není pouhopouhou přetvářkou vztyčenou díky budoucímu cíli a celkové situaci ve světě? Jak už tyto věty napovídají je skvělým hercem, který dokáže plně využít rozdaných karet. Kdyby toho využít nedokázal, nemohl by dělat to, co dělá. Díky tomuto umu dokáže s klidem zabít i vlastního spojence, nebo absolutně nevinou bytost.
Jak už mohly předchozí řádky o povolání napovědět - Brenin je špeh, který vyzvídá pro tajný odboj ukrytý ve skále pod královstvím Dyrnech. Zastává vlastně tu nejsložitější práci, neboť musí neustále žít v dvojím zrcadlovém klamu. Na jednu stranu je tedy dá se říci i hodný, ale na tu druhou vás s klidem zabije, i když se vlastně snaží pomoci. Nemůže si dovolit být odhalen. Zapřísáhl se. Přednější je pro něj budoucnost, nežli život jedince. Přesto se vždy snaží najít okliku, aby nemusel životy nikterak brát. Ne pokaždé mu to však vyjde.
Právě proto je celkově skoro nemožné říct jaký opravdu je. Je prostě takový, jaký v dané situaci být musí. Jen málokdo dokáže vypnout a být prostě sám sebou, ale i takové situace se dají nalézt, ač nejsou časté a hlavně - povětšinu doby je v takových chvílích zcela sám.

Minulost: Snad každý ví, jak se plodí a následně i rodí děti. Není to nikterak složitý proces a tak jej není třeba rozebírat. Jednoduše se narodil tak, jako každý jiný. Jedinou výjimkou bylo to, do čeho se narodil. Nebyla to místnost, ani komnata, ani venkovní prostředí - byla to jeskyně, s jedinou pochodní, jediným kýblem se špinavou říční vodou a jinak jen holá zem, kamínky a sem tam kousek mechu, jež si poradí i s temným okolím.
Dítě konkubíny. Dítě, jež nikdy nemělo spatřit světlo světa…
Abyste plně pochopili to, jak k tomuto došlo, je třeba se vrátit v čase o pár týdnů zpátky, kdy byl započat plán útěku.

"Tiše, uslyší nás," zašeptala, přičemž si oběma rukama hladila své břicho, v němž nosila své dítě. Měla větší starost o něj, nežli o sebe a právě proto se snažila zůstat co nejvíce v klidu. Bezúspěšně. Ruce se jí třásly, nohy podlamovaly a v koutcích očí ji stály slzy, jež hrozily, že se spustí na své pouti tvoříc vlhké cestičky na obličeji. Bála se. Opravdu se bála. "Neuslyší, neboj se!" Klidný hlas muže ji utěšoval, ač i v něm byl poznat lehký náznak strachu. Divili byste se však? Nikoli! To, co plánovali tolik měsíců, již mířilo ke svému konci, který i přes značné plány nemusel vůbec dopadnout dobře. Přesto nemohli jinak. Musela padnout poslední slova, poslední ujištění, poslední probrání plánu.
"Musíme to zvládnout, musí přežít!" Opět promluvila žena. Ne, že by jej chtěla zachránit kvůli jeho původu, ale pro lásku, kterou k němu cítila. Vždy chtěla mít dítě. Tužila po tom slýchat dětské blábolení, či dusot malých nožek, které cupitají po místnosti. Smích, pláč, radost, smutek.
Toužila po tomhle již od svého dětství, které prožila v království Dyrnech a jeho distriktu Pridd. Už od mala byla nádherná. Vlasy černé jako uhel na obraze mistra malíře, pleť z alabastru, plné rudé rty oči šedé jako bouřlivá mračna a s dospíváním přišli i křivky, které více podtrhla i její výška. Vypadala jako šlechtična, ač byla pouhou služebnou. Nebylo tedy divu, že při jedné z prací na hradě si ji všimnul i sám král, jež propadl jejímu kouzlu. Nebylo zbytí. Musel ji mít. Lichotil ji. Vyhledával ji. Nasliboval ji hory i doly, než nakonec svolila k tomu být jeho konkubínou. Král však nebyl ten typ, který by svou lásku natahoval na dlouhé časové úseky. Jakmile svou kořist dobyl a ochutnal ze všech jejich tajů - přestala jej bavit, což vlastně z konkubín dělalo jen služky s trochu vyšší mocí a hlavně lepším místem ke spaní. S čím však nikdo nepočítal bylo to, že žena, s níž král ulehl byla právě v době plodnosti a po aktu v jejím lůně započal vznik nový život.
Ani ona sama o tomhle taji nevěděla. Neuvažovala o něm. Nepřicházel ji na mysl. Žila dál a přemýšlela, jak by se mohla dostat pryč z téhle zlaté klece, která se zlatě pouze tváří. Nesměla skoro nic, ba ani vyjít ven a podívat se na svůj bývalý domov. Přesto v tomhle pekle potkala někoho, kdo ji dokázal rozzářit den. Byl to rytíř, kterého stejně jako krále uchvátil vzhled této ženy. Nechtěl ji však pouze pro potěšení, nebo jako trofej či šperk. Zamiloval se a ona se zamilovala do něj.
"Musíte to přežít oba," opravil ji muž, načež si ji přitáhl do svého náručí. Osud musel stát na jejich straně, neboť žena, ač byla těhotná, nevypadala jako vyvržený vorvaň. S trochou volného, vrstveného oblečení, se jim její stav dovedlo dokonale skrýt a navíc, podle něj v něm vypadala ještě nádherněji. "Všichni tři," opravila se naposled žena, načež její oči již nedokázaly udržet příval slz, jež se jí v říčkách rozutíkaly po tváři.

Jak už jejich pobyt v jeskyni ze začátku napověděl. Jejich plán byl úspěšný. Oběma se jim podařilo utéct. S čím však nepočítali, byl samotný porod, který přišel o několik dní dříve. Jenomže, ani jeden z nich s tímto neměl skoro žádné zkušenosti. Mohli využít maximálně jen povídačky o tom, jak tohle celé probíhá. I přes příšernou bolest však žena nevydala skoro žádnou hlásku. Nemohla. Nesměla. Jeskyně se totiž nacházela na jednom z malých ostrůvků poblíž hlavního města a klidná voda moře mohla její hlas plný bolesti klidně donést až ke strážným, jenž hlídkovaly na hradbách…

Zdálo se, že celý porod proběhl úspěšně a co bylo zajímavé, bylo to, že i dítě samotné příliš neplakalo, jakoby si bylo vědomo samotné situace, která sužovala jeho okolí. Oddechující žena přitiskla dítě ke své hrudi, načež její šepotavý hlas započal udávat osud, který zve se jméno. "Brenin Llwyd." Pojmenovala jej. V překladu tohle jméno znamená "šedovlasý král." Mnozí by si řekli, že je to pitomost, když její syn měl vlasy černé, ale ne. Bylo to její oblíbené jméno z jedné staré legendy, kde jej nosil chlapec, který ovládl sněžné hory, jejichž králem se pak i následně stal. Tuhle legendu však prozatím nechme ukrytou v roušce minulosti, neboť druhým významem tohoto jména bylo memento, aby její syn nikdy nezapomněl na svůj původ a na to, co vše se odehrálo.
S tímto gestem však vydechla naposledy.

*

Na dlouhou dobu se Rensei-Câ stalo jeho novým domovem, kde žil se svým adoptivním otcem, který cestu sem zařídil právě proto, aby sem dopravil i svou milovanou, jež už sem však nedoplula.
Pro ně to však pro teď bylo nejlepší místo pro život. Ruce království Dyrnech sem nedosáhly a tak měli oba alespoň jakousi svobodu.
Aréna navíc slibovala neustálý přínos peněz pokaždé, když se rozhodl bojovat. Tak se mohl muž o dítě s klidem vždy postarat a dopřát mu vše potřebné.
Černý trh jako domov se nejspíše nezdá tou nejlepší variantou, ale mnozí by se divili kolik dětí a všeobecně tvorů se zde dá nalézt. Je to místo stejné jako kterékoli jiné, až a to, že se tu daří obchodům, které by nikde jinde neschvalovali. I ty se však udávaly v mezích stínů. Nikdy nikdo totiž nevěděl, kdo se dívá, neboť očí tam jest nespočet.

Již od útlého věku do něj otec vtloukal jak dobré mravy v podobě etiky, tak i bojové schopnosti, kterými se pyšnil on sám. Jednalo se o staré bojové umění s mečem, které se předávalo vždy mezi otcem a synem. Podle jeho vyprávění však vzniklo v dávných časech a mělo uživateli pomoci k tomu, aby zlepšil sám sebe, jak po stránce fyzické, tak i psychické. Podle všeho jej vymyslel jakýsi Ddraig, který měl v zálibě studie bojových umění. Zvláštní záliba, ale zároveň s tím i zajímavá. V těch letech si představoval, jak onoho draka někdy někde potká a porazí ho tím, co sám vymyslel. Co na tom, že ten drak už mohl být dávno mrtvý? Navíc to bylo lepší než jeho druhý sen, kdy si přál být rybou, aby mohl dýchat pod vodou. Kdo ví co je lepší. Studium ho však velmi bavilo. Ať už to bojové, nebo to, kdy byl učen jak číst, počítat a psát. Etiku však z duše nenáviděl, neboť ho otec napomínal pokaždé. "Seď rovně! Drž to takto! Mluv takto! Udělej u toho toto a tamto a ono.. Blah, blah, blah." Kdo by se to sakra ušil rád?
Tou dobou se ještě o svou minulost příliš nezajímal a i když se o to pokoušel, tak mu otec jen něco odsekl. Jednou se tedy přestal ptát úplně a tím úplně zazdil šanci dozvědět se něco o tom, proč je jeho otec takový a proč jej učí takovou zbytečnost, kterou se zde nikdo jiný neučí. Otrava!

*

V patnácti letech už z něj byl mladý statný bojovník, který se účastnil bojů v aréně, kde ho všichni porovnávali s jeho otcem, který před rokem zemřel na "záhadnou chorobu". Osiřel, lehce zdivočel, ale i přesto se choval tak, jak ho to jeho otec učil. Mnozí by řekli, že tak uctíval jeho památku, ale spíše to bylo způsobeno samotným podvědomím, které ještě stále truchlilo.
V té době se arény ujal hrůzostrašnější člověk, neboť už do ní nebyli vkládání jen humanoidní rasy, ale taktéž různé bestie v podobě wyvernů, lamií, medúz a všelijakých stvůr, které si jeden dokáže vysnít. Z bojů se tak staly boje o holý život. I to se však ještě stále dalo snést. Už jen proto, že peněz se do kapes sypalo mnohem více.

Ona záhadná nemoc, která skolila jeho otce, byl vlastně jed, který mu někdo podal. Ano, právě tady si musel každý dávat pozor na vše co jí a pije. Bodejť ten, který je věhlasným a neporaženým šampionem arény.

Brenin viníka hledal příliš dlouho, a nakonec jej našel. To co viděl, ze své paměti však nedostane nejspíše nikdy. Spousta krve a všemožná často těl naskládané v jednom velkém zařízení. Z místností obehnané mřížemi slýchal bolestivá skuhrání i výkřiky. Bylo to nechutné a zlé.
Nejméně sedmkrát vyhodil obsah svého žaludku. Teda, vyhodil jej jen jednou. Zbylé akce tohoto směru už vypouštěly z těla pouze žaludeční kyselinu. Bylo mu z toho špatně.
Narazil na doupě člověka, který se vší brutalitou zkoumal a pitval vše co mu přišlo pod ruku a nejspíše mu bylo zcela jedno, jestli je dotyčná věc živá, nebo nikoli. Nebyl to nikdo jiný, nežli ten, jež započal novou éru arény. To však pro tuto chvíli bylo zcela irelevantní.
Nohy ho nesly dál a dál tímto bláznivým komplexem až došel k poslední místnosti, ze které se ozýval nejvíce ohlušující řev, neboť majitel tohoto místa pitval svou nejnovější oběť, kterým byl mladý Duwae.
Meč mu z pochvy vyletěl snad i sám, načež už skrze něj pociťoval slabý vzdor svalů, které čepel pomalu překrajovala, aby se špička ostří mohla dostat až k srdci, které pomalu probodla. Pro oběť to musela být nesnesitelná bolest, ale ta překvapením nevydala ani hlásku, na rozdíl od rozřezaného Duwae. I přes všechna poškození mu v očích jiskřila naděje, zatímco rty naznačovaly prosbu o zabití, prosbu o smazání z tohoto světa.
Se slůvkem omluv a dopadem těla nepřítele k zemi, nechal svůj meč opět okusit odebrání života, které nyní vedl z milosti.

Po tomto jednání jsou jeho vzpomínky velice rozmlžené a z útržků, které vlastní si celý děj nedovede seskládat.
Světlo. Bílé světlo v oslepujícím záblesku. Řev. Chaos. Otevírání mříží. Odchod. Domov. Tma.
Něco víc? Něco méně? Neví. Neví vůbec nic.

I následující dny ve vzpomínkách zůstali poněkud ztemnělé a jen těžko uchopitelné. Ta první jasnější je až z lodi, které jej vezla pryč z toho mizerného ostrova. Něco na něm však začalo být jinak. Černé vlasy se pomalu začaly proměňovat ve stříbrné a jeho pravého boku se chopilo zvláštní zářící tetování.

*

Na to, co se stalo, chtěl plně zapomenout, ale stříbro už se chopilo celých jeho vlasů a tetování pulsovalo svým vlastním bledým světlem den co den jako jasná připomínka událostí předešlých. Den co den se tomu snažil nevěnovat pozornost. Nechtěl to řešit, nechtěl na to vzpomínat. Ne, že by byl tak slabý při pohledu na rány a krev, přeci jen to byl bojovník zocelený arénou, ale tohle arénu plně přesahovalo a to ne jen v ohledu krve a těl, ale taktéž v ohledu lidské morbidity.

Po necelé dekádě let navíc přišel další šok. Jeho tělo v určitém okamžiku přestalo plně stárnout. Nikterak se neměnil, ač zranění, která si na zkoušku způsobil, se hojila stále stejně pomalu.
Nebylo zbytí. Opustil místo, kde se chtěl izolovat od všeho dění a kde pouze trénoval a zdokonaloval svou techniku a tím tedy i sebe sama. Musel nalézt odpovědi, které mu dodají jen jediní tvorové, jimiž jsou Ddraig.
Sešel se s nimi v jejich věhlasném království, kde podrobil se různým testům u mnoha z nich, aby si následně mohl vyslechnout svůj verdikt v podobách jeho nesmrtelnosti, jež podobá se nesmrtelnosti rasy Álfár. Je vytržen z času. Proklet i neproklet. Duwae, kterého zabil, mu z vděčnosti předal část své magické moci, která se na jeho těle objevila ve formě pečeti, kterou značí ono záhadné tetování. Tato silná magie pak propůjčila jeho tělu právě tento dar. I když dar? Nebude to pro člověka spíše prokletím? Žádnému člověku nikdy nebylo umožněno žít tak dlouho.

V Eifoed strávil dlouhý čas, především ve zdejší velké knihovně, která mu dovolovala pojímat různorodé informace. Přemýšlel, co by měl s sebou dělat. Měl by se zabít? Měl by žít? Ale jestli ano, tak jak?

*

O další rok později do velkých síní přišel další člověk, který doufal, že mu Ddraig umožní vstup do velké knihovny. Tak jako každý jiný i dotyčný musel nějaký čas počkat, než se draci rozhodnou a ten čas strávil právě ve společnosti Brenina. Dalo by se říci, že si spolu padli do oka, neboť se velmi brzy spřátelili a dokonce si i řekli něco o své minulosti. Oba toho za sebou měli hodně a před sebou ještě více, neboť se společně dohodli, že si navzájem pomohou.

Právě takto se stal Brenin členem odboje, který má v plánu zbrojit proti nynější politice lidstva, jehož království chce svrhnout a znovu celé přestavět. Díky velkému počtu lidí a jejich smýšlení je to však běh na dlouhou trať, který potřebuje mnoho a mnoho příprav.

*

Tímto by vyprávění o jeho minulosti mohlo skončit, neboť i v tom již sepsaném chybí velké a podstatné části, které musí zůstat pod rouškou tajemství, kterou neodhalí nikomu, komu nebude plně důvěřovat.

Předehra/Současnost: "Zajímavé," zamručí si sám pro sebe, zatímco sleduje chatrného mága, jež se už nějakou chvíli snaží seslat kouzlo, které by tělo Brenina proměnilo v prach. "Copak, copak? Nejde to?" Optá se ho s pozdvihnutím obočí, které s otázkou vytvoří dva zvídavé obloučky. "Dovol tedy, abych ti kouzelnický trik ukázal já," nabídne se, ale s těmito slovy již jeho tvář postrádala jakoukoli vlídnost. Říká se, že dobří bojovníci dokáží plně zhmotnit svůj vražedný úmysl. Bohům žel to není jen pouhopouhá povídačka. I takto se totiž dají vyhrávat bitvy. Pouze ukázkou svého odhodlání. Pro lepší pochopení je však lepší se na tohle zjevení podívat ze strany nepřítele. Mág totiž s jeho slovy vzdal svůj pokus o vyvolání temných sil a místo toho své ruce přesunul na svůj krk. Cítil totiž, jak mu jím projíždí chladivá ocel meče i když se bojovník nepohnul ani o jediný milimetr. Když svůj pohled na onu postavu opět zaměřil - strachy zmrznul. Před ní již nestál pouhý mladý šermíř, ale démon obalený v auře z krve, jehož oči zářily touhou zabíjet. O krok ucouvl a následně o další. Chtěl utéct a už se k tomu i chystal, ale dříve, nežli se k útěku otočil, věštba vyslaná vražedným úmyslem se stala skutečností…
Hlava oddělená od těla s klidem dopadla na zem, zatímco tělo ještě chvíli setrvávalo ve vzpřímené poloze, kdy z krku v rytmu dohořívajícího srdce tryskala krev, která s dopadem těla začala již jen pouze vytékat. "Tanec mrtvých," pronese chladně, čímž pojmenoval svou ukázkovou magii, kdy tělo v posledních záškubech nervové soustavy na zemi provádělo prapodivné kreace. Sám se na něj však už ani nepodíval. Se srovnáním těla lehce pohnul zápěstím, čímž vytvořil rychlý pohyb meče, z jehož čepele tak oddělil přebytečnou krev. Nepřemýšlel co se stalo, teď na to nebyl čas. Nebyl tady totiž bezdůvodně. Jednalo se o sídlo nižšího nekromanta, který unesl tři děti Álfár, ze kterých chtěl vytvořit silnější zombie služebníky. Doufal, že svůj pokus ještě nedokončil.
S vykročením se vydal k dalším dveřím, které pomalu otevřel. Tím odhalil točité schodiště, je vedlo dál do hlubin podzemí. "Čím dál lepší," vydechl, když si uvědomil, že ani jeho meč nyní nikterak nezáří. Nekromant tedy nezbabral své kouzlo. Něco se nejspíše stalo se samotnou magií. "Tsch," naštvaně odsekne a stočí se zpátky do místnosti hledaje něco, co by mohl využít jako pochodeň. Nějakou tu snad mít musí ne? Pohledem konečně narazí na koš, z něhož čouhalo několik větších větví. Nadále už stačilo najít jen hadru a nějaký olej či jinou hořlavinu…
Celkové složení pochodně mu zabralo necelé dvě minuty, načež se jeho kroky již rozeznívaly schodištěm, které ho stahovalo stále níž a níže k hlubinám země. Čím níž se jeho tělo pochodem nořilo, tím více čich začínala napadat hniloba a železitý pach krve. Na malý moment se musel zastavit, přičemž si levou rukou zakryl tvář. S tímhle zápachem se do popředí mysli vehnaly dávné vzpomínky. Vzpomínky, jež mu dodnes způsobují noční můry. Klid! Snažil se uklidnit svou mysl spolu s čímž si zkousl spodní ret, aby faktorem bolesti svůj rozkaz podpořil.
Pomohlo to. Alespoň na chvíli. Malou chvíli, která byla potřebná k tomu, aby dokončil těch pár posledních schodů a otevřel další dveře, jež odhalili místnost, která by se jako nádherná a čistá popsat nedala. To co zde hledal, však nemusel hledat nikterak dlouho, neboť tři dítka se krčila a vzlykala v železné kleci, ke které se bez váhání vydal.
Kov zařinčel o kov, kdy zámek podvolil se vůli silnější oceli, načež místnost prořízl skřípající zvuk otevírající se klece. "Ehm," zasekl se. Nevěděl co říct. Sám ví, že nemůže říct, že už je všechno v pořádku. Nikdy to nebude v pořádku. Sám dodnes není v pořádku. "Pojďme odsud," pronese tedy a uchopí ruku jednoho z dětí, načež se s nimi vdá opatrně ven. Opatrnost není nikdy na škodu, neboť tato doupata pln smrti jsou vždy plná mrtvol, které na vás rády vyskočí v tu nejdebilnější chvíli, kterou si dovedete představit. Napínal uši i oči k tomu, aby je nic nemohlo překvapit. Se třemi vzlykajícími dětmi to však bylo něco, co nešlo zrovna nejlépe a tak byl téměř zázrak, že tak tak uskočil sekyře, která by mu jinak lebku rozdělila ve dví. Za jančení jeho společníků kopl do kostlivce, který se ke všemu štěstí rozsypal. Než se zpátky složí, zabere mu to pár vteřin, které Brenin spolu s dětmi využil k útěku…

Magické Schopnosti: XXX

Bojové Schopnosti:
Ffordd y Cleddyf - Cesta meče. Obsahuje spoustu technik zabírajícími se postojem, seky, práci nohou, útočnými technikami, obrannými proti-technikami a dalšími věcmi. Pracuje se vzdáleností, načasováním a dalšími koncepty a metodami, které si praktikanti postupně osvojují a pomocí různých druhů cvičení je nadále zlepšují a zdokonalují. Osnova výcviku je komplexní a adept se v ní postupně posouvá od základních prvků k pokročilejším. Trénink těla je navíc provázán s mentálním tréninkem.
Cesta meče má tři možnosti k výhře. Nazývají se: Dilyniant o dair lladd - tři sekvence "zabití".
  1. Lladd y Cleddyf - "Zabíj" meč, neboli odstraň soupeřův meč z cesty k vlastnímu zásahu.
  2. Lladd y Dechneg - "Zabíj" techniku. Rozruš soupeřovu techniku, třeba ještě předtím, nežli byla zahájena. Vstup do ní, odraz ji a využij soupeřova momentálního zaneprázdnění k vlastnímu zásahu. Toto obnáší i techniky protiútoku.
  3. Lladd y Ysbryd - "Zabíj" ducha. Vystraš soupeře, zaskoč jej, kontroluj jeho ducha. Tato okamžitá mentální převaha vyřadí jeho schopnost bránit se tvému útoku. Poraz soupeřovu vůli svou vlastní. Poraz soupeře ještě před tím, než jej zasáhneš. Řečeno jinak: Vyhraj a pak zasáhni. To obnáší například techniku vizualizace vraženého úmyslu.
Akrobacie. Souhrn tělesných dovedností, které jsou založené na mimořádné tělesné zdatnosti spojené s nadprůměrnou obratností i na schopnostech ovládání vlastního těla.

Zajímavosti:
  • Tři velké jizvy táhnoucí se přes levou lopatku.
  • Zvláštní, lehce zářící magické tetování na pravém boku, táhnoucí se až k páteři. Při bližším pohledu se jedná o neznámou rostlinu s celkovým kořenovým systémem.
  • Miluje medovinu a víno, ale když to přežene, je poněkud povolnější k tomu strávit s někým noc, den či jakékoli denní období, při kterém se sleje jak duha. Než se však opije - trvá to.
  • Nemá rád kapsáře, alespoň ty, kteří se snaží okrást jeho. Oproti tomu jim hrozně rád odsekává prsty.

Inventář:
  • Artefakt: Lloergan. Mnozí by jméno tohoto meče přeložili jako Měsíční svit a nejspíše by si mysleli, že je jejich překlad absolutně správný. Sám meč by jim v tom napomáhal, neboť v noci jeho čepel září jako měsíc v úplňku. Jenomže opravdu je to vše? Artefakt, který prostě a jen září? Nikoli. Starý význam tohoto jména je "výkřik." Když někdo donutí majitele tohoto artefaktu vykřiknout, spustí se jeho pravá podstata. Měsíční iluze. Čepel spolu s rukou nahradí iluze, zatímco reálné části zakryje lom světla. Oči nepřátel tedy vidí pouze to, co jim je dopřáno vidět a i když se ubrání iluzi, neubrání se pravému útoku. - Jedná se však pouze o zrakovou iluzi. Schopný bojovník vnímající i zvuk meče, či celkový pohyb svalů oponentova těla se útoku může s klidem ubránit. Horší jest, že i ti nejlepší mnohdy spoléhají právě na svůj zrak. Tenhle artefakt navíc funguje pouze v nočních hodinách.
  • Měšec s mincemi.
  • Batoh se zásobami.
  • Svitek pro vyvolání stvoření - sokol. (Tento svitek dostane každý člen odboje. Díky němu se pak odesílají zprávy přímo na velitelství.)

Body: 95~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama