Enaiyll - Prolog

11. července 2018 v 15:28 | Yomi |  Plot

V tom údobí, dávno zašlém a ztraceném v samotném čase, to zde vypadlo jinak. Byl tady život. Stál-li člověk na tomhle místě viděl neskutečné divy přírody. Po východních kopcích se táhl prazvláštní les tvořený z černých stromů, které snad byly stvořeny ze samotných vláken noci. Ať už svítilo slunce, či zářily oba měsíce, les vypadal jakoby hořel modrostříbrným plamenem. To vše díky listům, jež si přivlastnily tyto barvy. V dálce jihu zvedaly se hory, jejichž zasněžené vršky ztrácely se v nebeských výšinách. Bylo jen příhodné, že křišťálové jezero přes den odráželo jejich majestátnost. V nočních hodinách, ale sehrálo post jako zrcadlo pro samou podstatu vesmíru. Západ přinášel pohled na pahorky pokryté sněhobílou trávou, která se táhla až k severním lukám, kde bílá pomalu začala přecházet do zelené. Kdykoli se zvedl vítr, každý si připadal jakoby stál na povrchu oceánu, na kterém tancují vlny. Ne nadarmo se tomuhle místo říkalo Breuddwyd o Ddewin, tedy Mágův sen.
V těchto časech by nikdo nemohl nazvat tuto pláň Snem. Všechno zemřelo, zmizelo a bylo zapomenuto. Žádný člověk, natož zvíře se zde neopováží vstoupit. Čas se zde zastavil. Jen temnota zde bdí. Sever, jih, východ i západ se od sebe nijak neliší. Pustina plná kráterů a rozpraskané půdy, která se při sebemenším doteku mění v prach. Kam až oko dohlédne jen smrt, bouře plné blesků, prachová mračna a kusy sklal; jež kdysi bývaly horami; vznášející se ve vzduchu. Ze všeho nejděsivější je však ticho. Žádné hromy, kvílení větru, nebo praskání kamene. Nicota známá pod názvem Gwallgofrwydd o Ddewin. I Mágovo šílenství se však jednou za dvě stě let probouzelo. Hromy začaly bít, vítr lkát a trosky pukaly započínajíce svou pouť, kdy v prstencích kroužily okolo epicentra.
Dvaadvacet dní od probuzení se ke všem zvukům přidal i hlas. Pulzující, temný a šepotavý. Smějící se, klející a vábící. Hlas způsobující noční můry celému světu. Proč by také ne, když se jej chystá ovládnout? V ten čas už planinou prochází postava, která míří ke středu všeho dění. Zahalená v béžovém plášti s hlubokou kápí, jejíž stín zakrývá rysy tváře. Přesto lze však rozpoznat prameny dlouhých vlasů v barvě havraního peří a rty, jež jsou pochmurně staženy. Krok střídaný s krokem v pohybu zvaném chůze vytváří nový prach z mrtvé půdy, který se pomocí větru spájí s bouřemi, které dravě vládnou okolí. Blesky se ale kráčející postavě vyhýbají. Možná se bojí, ale pravděpodobnější je kouzlo, které stvořilo podvědomí. Každý blesk se tak pár stop před ní zlomí a udeří do země.
Cesta je to dlouhá, ale nezdá se, že by to postavě vadilo. Stále kráčí vstříc tomu, co ji bylo předurčeno, nebo lépe, vstříc k tomu, co si přeurčila sama. Čím blíže se dostávala, tím víc překážek ji v cestě čekalo. Tady se rozplynula, aby následně se zjevila na druhé straně puklé země. Támhle zas pozvedla ruku, kterou jemně posunula stranou, čímž odklonila velký kus skály, jež by ji jinak smetl. Jinde zase šeptla zvláštní slova, která rozptýlila temnou miasmu. Tahle kouzla by zvládl každý čaroděj nacházející se ve světě Enaiyll, ale ona je používá proto, aby se příliš nevyčerpala. Její skutečná moc leží daleko za lidskými měřítky.
Nakonec chůze ustala u zdárného cíle. Menhir vznášející se pár stop nad zemí vypadal zlověstně. Kámen starý jako sám svět, nasáklý temnotou a rozštípnutý ve dví. Pospolu jej držely už jen dva z původně osmi magických řetězů. I ti dva z posledních hrdinů se ale snažily udržet vzpírající se duši na svém místě... Duši znázorněnou ledovým plamenem.
"Ah, konečně jsi tady..." Hlas se ozval náhle. Odnikud i odevšad, ale bylo víc nežli jasné, že za vším stál plamen, který spolu se slovy začal divočet. Sílil, zvětšil se a zářil, čímž rychleji rozkládal řetězy, jejichž vůle upadávala. Postava mlčela. Jen stála a pozorovala, jelikož pro teď nemohla udělat zhola nic. "Bratře?" Plamen se uklidnil a stáhl, čímž získal zjev snad i roztomilého plamínku svíce, který se zvídavě ohýbal ze strany na stranu. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy se hlas rozesmál. Ostrý řezavý smích nebyl nikterak temný, nebo zlý, naopak. Hýřilo z něj pobavení. "Nebo bych měl oslovovat sestro?" Spolu se slovy se roztříštily železné okovy, načež hlas i plamen nabyli podobu.
"Promluvil naháč," odsekne postava, načež pohledem sjede jeho tělo. Krátké a neposlušné bílé vlasy, které tančí spolu s větrem. Oči v barvách angelitu v nichž dají se spatřit jiskřičky setrvávajícího pobavení. Otře řezaná, ale přesto příjemná tvář. Trup jako výtvor sochařského mistra a to vše podtržené mramorovou kůží.
"Neříkej, že s tebou má nahota nic nedělá," zašeptá úlisně spolu s vykročením kdy své ruce přiloží k těm velehorám uloženým na hrudi jeho bratra, lomeno sestry. V tu samou chvíli však na svém mužství pocítí chladivý dotek dýky. "Pokračuj. V tomhle životě jsem vždy toužila mít sestru." Šepot spolu s přivřením černých očí působil sám o sobě hrozivě, ale nebyla by to ona, kdyby více nepřitlačila na dýku, jež lační po krvi. ,,Dobrá, dobrá," bázlivě pozvedne ruce v gestu vzdávání se, přičemž ustoupí. ,,Přestaňme si hrát." Když ruce opět spustí ku svému tělu, halí jej už plně dlouhé rudé roucho svázané kolem těla; levou stranou přes pravou; pásem v barvě starého zlata. Ten doplňovala kožešina vetkaná v límec a lem přehnuté látky.
,,Elyane," odmlčí se. Nemá cenu se ho ptát na jeho nové jméno, stejně příště bude mít jiné. A má vůbec cenu mluvit? Každých dvě stě let se o to snaží a každých dvě stě let narazí do zdi zvané "Zlatá klec," ve které jeho bratr žije. Kdo ví jestli za to může štěstí a nebo jiná mentální porucha vesmíru, ale pokaždé se narodí do královské rodiny, která ihned pozná jeho totožnost. Díky tomu může být uzavřen ve své kleci plné přetvářek a dobrých mravů, nežli nadejde čas k tomu, aby pro ně zemřel... Zakroucením hlavy se pokusí vyhnat své myšlenky, avšak bezúspěšně. "Dohodli jsme se, že spolu nebudeme bojovat, jelikož jediné co z toho poprvé vzešlo je tohle," rozhodí teatrálně rukama, aby poukázal na krajinu kolem. "Už to zachází příliš daleko. Lidstvo, které tak bezmezně chráníš se rozrůstá a stále více pustoší tuhle i další země. Zabíjejí, zabírají a ničí. To je jediné co umějí. Měli by být vyhlazeni. Nejsou nic jiného než nákaza, kterou je třeba vymítit!" Hlas měl pevný, ale přesto se našlo pár míst, kde zakolísal hněvem a snad i mírným potěšením z představy jak vytrhává tomu lidskému odpadu srdce z hrudi. Bohům žel Elyan zachytil pouze ono potěšení. ,,Pokaždé. Pokaždé jedna a ta samá písnička," vydechne rozhořčeně. Nezapomněl na ty časy jak tohle začalo. Cadfael si liboval v zabíjení. Jen proto, aby slyšel lidi křičet a prosit o život vyvražďoval vesnice. Nutil děti, aby se dívaly jak zabíjí jejich rodiče, načež ony siroty donutil bojovat mezi sebou přičemž jen tři z nich mohly přežít. Nezastavoval se jen u lidí. Draci, elfové, démoni a mnoho dalších. Ještě pak měl tu drzost říct, že to udělali lidé a on jim to pouze vracel.
"Kolik obětí musí být ještě v našich řadách, než otevřeš oči?" Položí řečnickou otázku. Následné povzdechnutí vypadalo jakoby se vzdával dalších rozhovorů, ale popravdě jen litoval toho, co se právě chystá udělat. Nic jiného mu nezbývá. Během oka mrknutí již stál před svým bratrem v takové blízkosti, že na své tváři cítil jeho zrychlený a skomírající dech. "C-co... To?" ,,Omlouvám se. Takto snad pochopíš," tiše odpověděl, načež ještě více semknul srdce, které držel uvnitř jeho hrudi. To, co už však nikdo nemohl zahlédnout byla nafialovělá záře vycházející z jeho prstů, která spájela se s orgánem a tak i samotnou duší, kterou násilně vedla ku svému pravému já. Ne však pro teď, ale pro ten další život, který jeho bratra čeká. On sám klidně setrvá dalších dvě stě let uzavřen v nicotě. Kvůli němu by přečkal vše.
Z pootevřených rtů Elyana vycházel dávivý kašel spolu s krví, která pomalu, ale hojně vytékala z koutku rtů. Nebyl to příjemný pohled. Ještě větší nepříjemností pro něj bylo cítit jeho krev na své tváři a hlavně tu, které i nadále proudila jeho tělem. Váhal až do samého konce, než srdce plně rozdrtil. Když plamen života vyprchal i z očí, tělo jeho bratra se změnilo v prach... S jeho smrtí se aktivovalo kouzlo, které na sebe uvrhl při prvním střetu. Kdykoli zemře, jeho bratr bude zapečetěn. Kdyby souboj vyhrál, zabil by se a kdyby ho prohrál, umíral by s tím, že se nic hrůzného nestane, neboť i Cadfael ze světa vymizí. Stal se tak největší slabinou někoho, kdo nikdy žádnou slabinu neměl... Prach k zemi nepadl, vířil a rotoval stahujíc k sobě další a další částice z celého okolí. Pak, jakoby do něj neviditelná síla vetkla šest bodů, ve kterých se začal spojovat do jakýchsi hrotů, které rázem vystřelily. Dva se zabodly do jeho ramen, dva do jeho boků a poslední dva do kotníků. Cadfael ani nesykl, nebolelo to. Nebolelo to ani v momentě, když okolo hrotů pokožka začala praskat a odpadávat. K hrotům se teprve nyní začaly připojovat články řetězů, díky nimž byla duše násilně vyňata z těla, které se tak rozpadlo v prach. Snad i jako by už dílo bylo hotové, řetězy započaly svůj "vítězný" tanec, při kterém duši pečlivě obmotaly a stlačily, aby ji následně mohly přenést do útrob menhiru skrze který sami prolétly jako jehly při šití. Poslední dva z řetězů vyletěly z puklého vršku, který doposud ležel na zemi. Tím byl i on vtažen na své místo a následně "přišit" ku své podstatě.
Opět nastalo to prázdné ticho. Všechno ve svém pohybu ustalo: kameny, prach, vítr i bouře. Gwallgofrwydd o Ddewin upadlo ve svůj spánek, který po dvě stě let nikdo nenaruší. Lidská království oslavovala svou statečnou princeznu, která jim pomohla udržet mír. Smáli se, hodovali a pili i přes to, že kvůli míru musel padnout mladý život. Už jen to vypovídalo dostatek o tom, jací opravdu jsou. Lepší výpověď však dával sám král, jehož dcera zemřela. Sám v těchto oslavách stál u válečného stolu plánujíc svrhnutí dračích ostrovů...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama