Eilian

14. července 2018 v 19:35 | Admins |  Characters
Jméno: Eilian

Věk: 734let, 7 měsíců a 22 dní, ale kdo by to počítal.

Rasa: Duwae

Strana: Neutrál

Povolání: Bojový mág / Poutník

Charakter: Chová se tak, jak se jiní chovají k němu. Rozhodně není ten typ, co by jen tak stál a nechal si nadávat, nebo se nechal urážet tak, jak to mají lidé obvykle ve zvyku s myšlenkou toho, že ostatní rasy nechtějí konflikt - tedy nezaútočí. Zabil už mnoho z nich a nijak jej to netíží. Mělo by snad? Lidé vyvraždili více tvorů, než kterékoli zlo, jež kráčí tímto světem. Má však také konflikt i se samotnými draky, kteří ho neustále peskují za jeho způsob cestování. Podle něj to jsou jen přerostlé ještěrky, které si nárokují oblohu, jakoby byly jejím majitelem. Proč si oni nevyzkouší jen chodit? Navíc, nebylo by zajímavé sledovat i pochod draků, než jenom jejich let? Dobře nebylo. Nepřiznal by to, ale v jistém smyslu tyhle tvory obdivuje. Jejich nebeské tance jsou fascinující záležitostí, stejně jako jejich vznešená nátura.
Mnohým by mohlo přejít na mysl, že je to drzý nevychovaný spratek, ale co říct? Když na to přijde, má kupodivu prořízlou pusu, což by do něj řekl málokdo. Většinou totiž vypadá jako tichý samotářský tvor, který je ztracen ve svých myšlenkách.
Je jasné, že za svůj dlouhý život pobral i nějakou tu moudrost a inteligenci. Je vynikajícím stratégem, avšak je jen málo příležitostí, kdy může tuhle schopnost využít. Do bojů se totiž příliš nehrne, tedy když zrovna nebojuje v aréně Rensei-Câ, která je podle něj nejlepším způsobem proto, aby si jeden vydělal peníze.
Nedá se u něj opomenout i to, že miluje suchý humor, sarkasmus a ironii.

Jeho chování se vlastně ani nedá příliš definovat. Je jako samotný blesk - nepředvídatelný.

Minulost: Není třeba probírat jeho začátky, ve kterých se toho stejně moc nestalo. Zrodil se, běhal v chrámu Golautyl a v poušti okolo něj spolu s ostatními jeho druhu, sledovali příchody bohů a jejich následný odchod. Hráli si, bavili se a dokonce se i nudili. Vesměs to je nespíše stejné jako kterékoli zrození z jakékoli rasy. Dětství, které je nevinnost sama. I když o nevinnosti se mluvit přímo nedá. Několikrát se pokusily příchozí božskou rasu nějak nachytat, nebo je minimálně stáhnout k nějakému žertu, který zrovna vymysleli. Mnozí z bohů se rádi přidali a nějaký čas s touhle rasou strávili už jen proto, že v přítomnosti známé magie starých přátel se cítili dobře. Od jednoho z nich dostal právě Eilian své jméno. Jméno, které značí sekundu, či moment v čase. Dozvěděl se také, že zrodil se z boha, který měl na starosti samotná nebesa a jejich chování v podobě různého počasí. Nebyl to prý někdo, kdo by si užíval nespolečnosti jiných, ale přesto byl někým, koho mnoho bohů obdivovalo, nebo k němu vzhlíželo. Zjištění, že by byl hrdý na to, jak jeho magie spolu se střípkem duše skončila učinilo Eiliana šťastného.
Po odchodu zmíněného boha se Eilian dlouho nerozmýšlel. Chtěl vidět ten svět, o kterém mu bylo vyprávěno. Chtěl vidět oblohu, chtěl zažít počasí a hlavně také poznat jiné rasy, které se mu zdály zajímavé. Proč také ne? Sice je ve své domovině plně nesmrtelný a nepotřebuje k životu zhola nic, ale zvídavost vůči novinkám se jen těžko zastavuje. Bez toho, aníž by něco řekl ostatním svolal do dimenze Pundu, což je vlastně stvoření žijící mezi dimenzemi podobající se psům, kteří slouží Vílímu Králi a často si hrají právě s Duwae. Jejich jedinečná schopnost jim umožní všechno co sní poslat na zcela jiné místo. Jistě, pro mnohé by to byl nejspíše nemyslitelný druh cestování, ale pro některé ti je jasnou samozřejmostí.
Po pozření se Eilian zjevil v Oewyth-Telg. Byl fascinovaný skoro vším, na čem jeho zrak spočinul. Všeho se musel dotknout a vše poslouchal. Bylo to o tolik jiné, než v jeho rodné dimenzi, kde je pouze poušť, bezvětří a věčné šero, které se nikterak nemění. Toulal se po lese celé hodiny, což mu nikterak nevadilo. Užíval si to, alespoň do chvíle, kdy natrefil na skupinku víl, které si hrály u menšího jezírka spojeného s vodopádem, který se lámal ve tři rozličné klesající proudy. Ten nejvyšší byl nejdivočejší, nejspíše by každého smetl ku svým hlubinám. Prostřední už kanul s mnohem jemnější vervou, která však ani tak nebyla dá se říci bezpečná. Poslední proud byl jemný, jako jezírko samo. Avšak proč popisovat něco takového? Jednoduše proto, že nezbedné víly si hrály i tam kde by neměli. Chvíli je tedy pozoroval a když usoudil, že nejspíše ví co dělají, chtěl se otočit k odchodu. V tu chvíli se jednoho vílího chlapce chopil proud, který ho smetl do nejdivočejšího proudu. Eilian neváhal. Neměl proč. Jeho magie by na tohle měla stačit. S čím nepočítal bylo to, že mimo jeho domovinu se rozvinula i jeho magie. Byla silnější a divočejší. Vílího chlapce sice zachránil a v pořádku jej dopravil na suchou zem, sám však v tu ránu ztratil vědomí. Hrozilo, že v divokém vodním toku zemře, ale neudálo se tak. Zachránil jej sám Vílí král, který se k jezírku vydal v momentě, kdy vycítil, že je jeho bratr v ohrožení. Samotný les sice chrání Krále, ale o jiné víly se nestará. Od toho je zde právě král.

Probudil se až po pár hodinách? Minutách? Kdo ví. Sám si to nepamatuje a nikdy se vlastně nezeptal. Sedělo u něj nádherné rudovlasé stvoření s barvenými křídly podobným těm, jež vlastní motýl. Chvíli na sebe oba hleděli, než rudovlasý kluk pozvedl svou ruku, jejímiž prsty ho ne zrovna lehce cvrknul do těla. "Když chceš někoho zachránit, dbej na to, aby jste přižili oba." - Tuhle větu si pamatuje dodnes. Nejspíše takhle vzniklo jejich přátelství.
Eilian zůstal v říši víl dlouhou dobu, po kterou se učil ovládat své schopnosti. Byl hostem, rádcem a nakonec i vlastně něco jako vílím rytířem, neboť byl často vysílán i do světa Enaiyll, kde vyhledával ztracené víli, či plnil všemožné mise.

V druhém světě však bylo také mnoho lákadel, které mu přišli zajímavé. Nejspíše právě proto se po dvou staletích rozhodl přesunout s tím, že království víl bude často navštěvovat. Měl v něm přeci jen spousty přátel. Atawn, tedy vílí král mu s sebou na cestu dal ampulku s vodou z pramene věčného života, která dokáže uzdravit jakékoli zranění, či nemoc. V podstatě byl tedy první, ne-fae, kdo dostal takový dar.

Přeskočme však dojemné loučení a napojme se na samotnou pouť ve světě, který pomalu přecházel do temnoty, což jemu samotnému nějak uniklo, neboť ve světě víl každý ztrácí pojem o čase. Čas tam totiž plyne zcela jinak.

*

Krátce po příchodu do světa, kde mínil strávit další svá léta se jeho charakter lehce pozměnil. Lidské nepřátelství k ostatním rasám i nadále vzkvétalo ve velkém a nikdo s tím nemohl nic dělat, neboť nikdo nevěděl jak se postavit magii krve, která se vznášela nad královstvím Dyrnech. Avšak to prozatím nechme být. Oči všech ras se spíše upíraly na válku, která panovala mezi elfy. Nikdo však nezasáhnul. Ne, že by nechtěli, ale nemohli, neboť by tím pošpinili čest již tak hrdých elfů. Válka však nakonec skončila v prospěch, těch, jež chtěli zastavit zlo ve svých řadách. Ztráty však byly neskutečné.
Právě chvíli po ní potkal Eilian jednoho z řad Álfár, sněžného elfa jménem Ciri. Zraněný, odpočívající, ale přesto pomalu mířící ku své domovině, kterou jest křišťálové pohoří Bueir. Oddělil se ode všech a chtěl putovat sám, což mu díky novému společníkovi nějak nevyšlo. Cestovali spolu celý dlouhý měsíc, který byl v mnohém zábavný, nebezpečný i přátelský. Po příchodu Eilian zůstal i nějakou dobu ve městě Claweira, kde ve zdejší knihovně studoval mapy - převážně námořní. Jistě. Sám mohl moře i oceány přeletět díky své schopnosti, ale ode všech slýchal, že to není to samé, jako když jej propluje na lodi. Rozhodl se, že to zkusí. Nechtěl však jít nepřipraven. Rád si všechno promýšlel, bodejť, když šlo o věci pro něj zcela neznámé.

Na lodi strávil jen jedenáct dní. Víc si toho nepamatuje. První další vzpomínkou už pak jest jen černá kobka a rudě zářící amulet na náramku, který obepínal jeho ruku. Jak se později dozvěděl, tak loď, na kterou nastoupil, převážela něco po čem prahnuly temné ruce vládce Rensei-Câ. Všechny ostatní vyvraždili. Jen jej nechaly naživu díky tomu co byl zač. Skvělý exemplář do tamní arény, který snad pobaví diváky mnohem více…
O svůj život bojoval celkem třikrát. Při čtvrtém zápase se stalo něco, co nikdo nečekal. Díky něčí se náramek na jeho ruce roztříštil a díky tomu byly jeho magické schopnosti opět volné.
Teď to již nebyl boj o holý život, ale čisté vyhlazení těch, jež mu tohle způsobili. Mnoho lidí i jiných magických ras zemřelo jeho rukou. Proč? Ne jen z pomsty za sebe, ale i z pomsty za všechny, kteří se polomrtví i mrtví krčili v kobkách jako exempláře pro koupi. Vládce tohoto území však nezabil ihned. Nezasloužil si rychlou smrt, která by byla spíše odměnou…

Noc, kdy nad Rensei-Câ panovala bouře plná rudých blesků. Noc, při které souš pokrývala krev. Tichá legenda šeptající se ve stínech.

*

Čím více se ploužil tímto světem, tím více se dobro měnilo v neutralitu, která se skoro sápala až k samotnému zlu. Zářným příkladem se stali lidé, kteří vyvraždili zbytky sněžných elfů, kterým pomoc nikterak nemohl. Hud y gwaed. Proti nim ani on sám nic nezmůže. Jistě. Nedokáží ho magii zabít, ale s klidem by ho dokázali zadržet a zabít by ho mohl někdo jiný. Musel tedy celé ono dějství pouze sledovat ukrytý mezi krystaly nad městem. Jistě, možná.. Možná tam mohl vlézt a alespoň jednoho zachránit i kdyby jej to stálo život, ale bál se. Nechce zemřít. Nechce zmizet a vypařit se v nicotu. Ač se tento svět čím dál více propadá k temnotě - stále je tu spousta věcí, které by opouštěl jen nerad.
Když bitva vířila všude kolem, rozhodl se, že alespoň zkontroluje dům toho elfa, se kterým kdysi cestoval. Nebyly to zrovna přátelé. Jak by mohly? Pro oba je čas zcela irelevantní záležitostí a za měsíc se osoba poznat nedá. Něco však spolu zažili - cestovali spolu, důvěřovali si. To už je dosti dobrá upomínka toho, že aby se alespoň ujistil o jeho přežití a případně mu pomohl.
Pohled, který se mu naskytl však nebyl takový v jaký doufal. Mágové krve oběti jen nezabíjeli. Hráli si.

*

Proč však o jeho minulosti sepisovat vše? Zbytečnost. Jestli se někdy najde někdo, komu začne důvěřovat. Klidně mu o sobě řekne více. Prozatím existuje pouze jediná osoba, které věří a tou je vílí král Atawn, který již přichází do posledních let svého vládnutí.

Předehra/Současnost: Usazen v tureckém sedu pozoroval pohybující se masy kamení a prachu, které pohybovali se v nicotě s názvem Gwallgofrwydd o Ddewin. Jako každý byl zvědavý jak spor Pradávných dopadne tentokrát. Kdo ví? Možná se právě teď dohodnou, spojí a konečně s tímto světem něco udělají. Když se to tak vezme - bohové jsou prazvláštní rasou. Někteří jsou hodní, jiní zlí, ale všichni mají něco společného. Svět, ve kterém žijí pro ně není tak podstatný jako pro jiné. Dá se je za to soudit? Nedá. Mají prostě jen jiný smysl vnímání. Přesto se zdálo, že ten, který je nyní již šest set let uzavřený v menhiru, je zcela jiný. Jak je na tom vůbec on sám? Stvořen z boží duše a magie? Lehkým zatřepáním hlavy odežene myšlenky na chvíli stranou. Začalo se něco dít. Přivřel tedy své oči a naslouchal větru i zvukům hromů, které přicházely z mrtvé pláně pod ním. V podstatě je jediný, kdo si může dovolit zůstat takto blízko a přežít. Magie, která by všechny během chvíle usmrtila na něj neplatí stejně, jako na ty dva, jež dole právě započali svou konverzaci. Uvažoval, že půjde blíže, ale něco mu v tom bránilo. Nejspíše jeden z těch dvou. Do tohoto počínání se nikdo plést nemá a kdo ví, jestli za to může hrdost, stejně jako tomu bylo u rasy Álfár, nebo naopak o lásku, mezi dvěma bratry. ,,Vy si v klidu žvatláte a my ostatní jsme jako na trní." Odsekne otráveně a spustí nohy přes okraj skalnaté plošiny, což zapříčiní, že skála na několika místech pukne. Zatím však nehrozila pádem což ho utvrdilo v tom, že zde i nadále smí sedět.
Náhlá rychlost, kterou mračna začala rotovat jasně napovídala to, že se bůh uvolnil ze svého prokletí. Nemusel je vidět ani slyšet. Sama krajina vyprávěla příběh, ve kterém on uměl číst. Přesto mu na mysl přicházeli myšlenky a představy o tom jak ten, jež byl uvězněn vypadá.
Čas plynul, stál a snad i běžel pozpátku, neboť Eilianovi začalo tohle představení připadat jako věčnost. Náhle však opět nastalo to prázdné ticho. Všechno ve svém pohybu ustalo: kameny, prach, vítr i bouře. Gwallgofrwydd o Ddewin upadlo ve svůj spánek, který po dvě stě let nikdo nenaruší.
Ač tento příběh zase skončil negací, všem rasám se najednou opět lépe dýchalo. Magický tlak, který sliboval mnohé opět vymizel, což království Dyrnech přivádělo k bujarým oslavám.
S povzdechnutím sklopil na chvíli svou hlavu, jakoby se k těm dvěma bohům modlil. Myslí mu však problesko pouze jedno jediné slovo: "Debilové!" S touto úžasnou modlitbou pomalu vstal, spolu s čímž jeho tělo obalily blesky, které se v okolí odráželi ve formách hromů, které duněly místo těch, jež se spánkem Mágova Šílenství zmizela. Během oka-mžiknutí proťal nebesa blesk a tam, kde před chvílí ještě stál zůstal pouze hroutící se skalní převis.
Jeho cesta však neměla dlouhého trvání, neboť v následující chvíli jeho magie prostě zmizela. Neměl ale čas řešit co se stalo. Jeho hlavní prioritou bylo zjistit, jak se v tuhle chvíli nezabít, neboť se nacházel necelý kilometr nad zemí…


Magické Schopnosti:
Tyll-Euad: Lachio-Du - (Blesková bouře: Boží problesknutí.) Jedná se o schopnost blesků, kterými obalí své tělo, díky čemuž se může stát stejně rychlým jako samotný blesk. Schopnost však udrží pouhých pět minut. Kdyby tuhle hranici překročil, magický nápor zesílí a pomalu započne rozkládat jeho tělo. Schopnost může několika násobně zesílit pouze v případě, je-li bouřlivé počasí. V něm schopnost udrží i deset minut.
Jakmile se schopnost spustí, má každý možnost zaslechnout tiché i hlasité švitoření hromů, které doprovází podívaná plná blesků, halící jeho tělo. Pohne-li se, získá zjev samotného blesku, protínajícího nebesa.
Schopnost se dá využít jak k boji, tak i k volnému cestování, kdy se nemusí držet pouhých cest, ale může i plout po samotné obloze.

Bojové Schopnosti:
Tyŵr - Staré bojové umění beze zbraně založené na pozorování chování vodního elementu. Už se ani neví, která rasa jej stvořila a v podstatě se na něj skoro zapomnělo. Přesto se nalezne ještě pár jedinců, jež jej využívají. Trpělivost, klidná mysl a čas - to jsou tři elementy, které je třeba u tohoto umění brát v potaz.

Zajímavosti:
  • Jeho oči postrádají duhovku i zorničku. Září čistou magií. Při bližším pohledu se v nich dají zahlédnout blesky, které chvílemi mohou i v menším měřítku vytrysknout z očí.
  • V bouřích se stává hromosvodem pro mnoho blesků.
  • Nemá rád lidi s plnovousem.
  • Miluje pečené brambory.

Inventář:
  • Ampule s vodou z pramene věčného života, kterou dostal od Vílího krále.
  • Křišťálová kulička v níž nachází se obraz hvězdné oblohy, kterou našel při svých cestách.
  • Měšec s pár mincemi.
  • Náramek sněžného elfa, se kterým se kdysi znal, jež mu slouží jako memento.

Body: 90

Runy: XXX

Zákon Bohů: Smrt


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama