Brannarwolaeth

17. července 2018 v 11:58 | Admins |  Characters
Nick: Zachary

Jméno: Brannarwolaeth. Mezi lidmi si nechává říkat Brann.

Věk: Toto číslo již pohřbil čas v propadlišti dějin, odhaduje se něco přes 7 000 let.

Rasa: Nefol Ddraig

Strana: Zlo.

Povolání: Arglwydd Draig (Dračí Lord)

Charakter: Pokud se snažíte pochopit Brannův charakter musíte si uvědomit hned ze startu jednu věc. A to sice tu, že je to zcela zbytečná snaha. On není někým, kdo by se dal poznat nebo snad pochopit. Skrývá se v něm mnoho osobností, mnoho tajemství a snad i až příliš šílenství. Jeden den se může nechat zlákat k pití, vtipům a všemu co dobrá společnost může nabídnout a druhý den celou tu hospodu zadáví. Proč? Chce vědět jaké to je.
Brann trpí až chorobnou touhou po poznání, po tom, aby věděl, jaké to je mít takové nebo jiné pocity, jak chutná jed nebo jak bolí řezaní do masa, ač obvykle ten popis nutí po jiných, nikoli po sobě. Drásá ho myšlenka toho, že je na světě něco, co ještě nezná a vzrušuje ho, pokud takovou možnost má na dosah ruky. Za svůj život však zažil již mnohé a jen máloco jej překvapí nebo vzbudí tento opravdový hlad po poznání.
Mnozí by jej popsali jako čiré zlo a temnotu. Mají pravdu. Jiní by jej popsali jako baviče, co hraje krvavé divadlo. Mají pravdu. A jiní by jej popsali jen za někoho, kdo se stal obětí okolností své doby. Pokud chce mají pravdu i oni. To on určuje pravidla. Zlo a dobro. Pravda a lež. Pojmy tak nejasné, tak mlhavé, šedé nebo snad černobílé, jak den a noc? Kdo vlastně určuje, co je co? Kdo dává ta skutečná pravidla, která mají toto určit, kdo je vlastně tím, kdo řídí naše životy? Nikdo. Srát na ně. Nic neznamenají. To on dává pravidla a vy se podle nich budete řídit.
Nesnáší výsměch druhých k jeho osobě a velmi jej trestá. Jak? Těžko určit, sám je velice vynalézavý a originalita je něco co u něj rozhodně převládá. Je nepředvídatelný a nikdy není jisté co udělá. Rád má však sám situaci pod kontrolou a tahá za nitky panáčků v každé z jeho nekonečných her…. Jsi si opravdu jist, že nejsi jedním z nich?

Minulost: Golaubaith tak jsem se jmenoval, tak mě nazývali mí starší, tak na mě volali a s tímto jménem jsem byl také pohřben, pohřben v nitru sebe sama. Světlo naděje. Abyste pochopili celou tu spletici zmatin a událostí, ze kterých se tvoří má historie, stará téměř jako tento svět, nemohu mluvit o sobě. Musím vám povědět o Nebeském draku, Nefol Ddraigu, který nesl libozvučné jméno Golaubaith.
*
Byl jeden z prvních a přesto poslední. Poslední, jehož stvořili sami bohové. Ne proto, aby ukázali, jak dovedli tento druh k dokonalosti, ale proto, že chtěli vidět jaké to bude, když se bude jimi stvořený tvor učit od svých starších, od těch, jež byli na tomto již téměř půltisíciletí. Chtěli vidět růst Nefol Draiga bez jejich zásahu, bez jejich pevného vedení.
Starší toho mladého přijali jako dar od bohů a vzali jej mezi sebe. Učili, trénovali a tvarovali jeho mysl, tesali to kým měl být z jeho masa. Povedlo se nebo to tak vypadalo. Golaubaith se stal ztělesněním toho co se na tomto světě dalo považovat za dobré a správné. Léčil a podporoval slabší, své i jiných ras, řešil spory s moudrostí, která proslavila jeho druh. Byl pln mladického zápalu a s chutí se učil všemu novému a především magii, která jej fascinovala. Pouštěl se v ní daleko, tolik, že to některé staré draky začalo znervózňovat. Rozhodli se jej poučit a varovat. Pověděli mu o Temnotě. Pověděli o ní někomu, kdo se s ní nikdy nesetkal.
Ač už se to zdá neuvěřitelné sebevíc, před tolika lety bylo jen málo úkazů, co skutečně ukazovalo na to, že v tomto světě je i zlo a zkaženost. O to méně v Awr-en Nfol. Na tento svět dohlíželi bohové s draky po svém boku. Golaubaith si jejich kázání vzal k srdci a s upřímností jim odpověděl, že sám se nikdy o temnou magii nechtěl pokoušet, ani nepokusí. Draci v jeho slovech viděli moudrost a pyšně se naparujíc mu pověděli, že je velice moudrý a jistě nikdy nepřinese ničemu zkázu. Ani on se v tu chvíli neubránil a propadl pýše. Pýcha … jak málo stačí.
Trvalo dalších několik staletí a jeho pýcha rostla. Právě pýcha mohla za to, že začal pochybovat o existenci Temnoty. Sám přece nic takového nikdy nespatřil, tak jak to mohlo existovat, byl tu na světě už dlouho a myšlenka na to, že je tu něco, co nezná a co nemůže prozkoumat jej drásala. Drásala jeho rostoucí pýchu. Přesto neporušil své slovo. Sám se nazýval někým, kdo své slovo přeci nikdy neporuší. Pro své pátrání zvolil jiný způsob. Způsob, jež by otřásl každým, takový, z něhož tuhnula krev v žilách. Přesto se nikdy nezavázal, že něco takového neudělá, nikoho by ani nenapadlo po něm takový slib žádat, bylo to zkrátka nepředstavitelné. Pro svůj plán potřeboval někoho podřadné rasy, někoho, kdo by Temnotě mohl přeci propadnout snadno, vždyť byli tak slabí. A že by se mýlil? Jak by mohl, když už po staletí byl dle slov ostatních, a nakonec i svých straších, symbolem moudrosti a správných rozhodnutí.
Najít někoho nižší rasy bylo snadné. Zlákal tu ženu ve své lidské podobě, řekl, že jí něco ukáže a ukázal. Když se přeměnil žena se třásla a zoufala, ač se ji pokusil svým hlasem uklidnit. Ale jeho hlas jí bolel, nezvládala to a nemohla to zvládnout. On to nechápal, přišlo mu to tak přirozené, až nakonec skončila mrtvá. Zklamání. To bylo jediné, co cítil, žádná lítost, žádný stud. Ani nevěděl proč. Nevzdal se a pátral dál. Podobných případů bylo ještě několik. Potom následovalo pár, kteří byli schopnější, snad možná i mágové, kdo ví. Žádal po nich, aby přijali Temnotu a ukázali mu jak vypadá, prostá žádost v jeho očích, avšak odpovídali mu se smíchem. Odmítli a ještě se smáli. Jemu však do smíchu nebylo. Bral to jako urážku a žádný drak, vůbec žádný natož takto hrdý tvor jako byl Golaubaith neodpustí urážku od někoho, kdo je méně než on. Zabil je … pomalu, aby mohli litovat. Tak se to stalo ještě několikrát, vše zcela v utajení. Beze svědků. Vše na první pohled zcela zbytečně, bez výsledku. Začínal být zoufalý a jakmile strávil hledáním deset let, prozřel. Objevil temnotu, našel konečně význam toho slova, ovšem nenašel ji v žádné z jeho objetí. Zrodila se v něm, hluboko v jeho nitru. Toto zjištění jej však neodradilo, ani jej nepřinutilo litovat, on byl svírán zcela jinými pocity. ≈ Byl fascinován. ≈
*
Život Golaubaitha pokračoval dál ještě jedno století. Vše následně zakončilo něco, co nikdo nečekal a co už nemohl ignorovat žádný z draků nebo si toho snad nevšimnout. Do jeho života totiž vstoupila žena, dcera jejich tehdejšího krále, zcela nádherná, v dračí i lidské podobě. Jen jednou, jednou jedinkrát se jí pokusil svést, pokusil se, aby s ním šla dobrovolně, ale odmítla ho. Sama sebe považovala za příliš mladou a ač sama nechala tyto dveře otevřené, on to neviděl, nechtěl to vidět. Viděl jen odmítnutí a další urážku.
Stalo se to za bouře, tak krásné, že se nechala zlákat vysoko do mraků. Než si stačila uvědomit jeho skutečný záměr, bylo již pozdě. Obmotal její tělo tím svým, byl silnější mocnější a oba dva se spolu zřítili k zemi. Ochránil je magií před smrtí i tak však byla potlučená a naprosto vysílená. Ideální pro to, co chtěl učinit. Vzal si ji. Několikrát a pokaždé přidal něco víc ze své temné stránky, pokaždé to bylo pro ni o něco horší a když … když jsem konečně uspokojil veškeré své tužby a choutky, spolu s tím, jak vydechla naposledy, bylo jasné, že zde zemřeli dva draci … nikoli jeden. A já … já zde povstal z popela. Už jsem odmítl to směšné jméno, odmítl jsem to, kým jsem měl být. Zabil jsem Golaubaitha. Vyměnil jeho život za svůj.
Toto se již neutajilo. Ani jsem to neměl v úmyslu. Už mě to unavovalo … ti bláhový starci, jež mne učili a už před nějakou dobou odešli na odpočinek, ti bláhoví králové všech ras, ti jež se báli zjistit čeho je temnota v nich schopna. Každý má v sobě kus temnoty a já jsem toho důkazem. Temnota, jež se rozrostla do rozměrů, kdy ji už nejde jen tak ignorovat. Tělo té ženy jsem tam nechal ležet jen tak a zkrátka odletěl. Už jsem vlastně zapomněl i její jméno, neznal jsem ho ve chvíli, kdy mě přestala zajímat. Nezajímalo mě už mnoho věcí, včetně ostrova draků. Chtěl jsem poznat jiné rasy, chtěl jsem vidět, co dovedou, chtěl jsem vidět, jak se budou bránit … jak budou hořet, jak budou řvát. Byl jsem pln nadšení a zvědavosti.
*
Byla to dlouhá léta, plná zmaru a krve. Dokonce i dračí král se odhodlal k něčemu co se zdálo být tehdy nepředstavitelné … vyhlásil válku jedinému draku ze svých řad. Poslal na mě své vrahy. Samozřejmě jsem prokázal svou zdvořilost a vrátil jsem mu je … kousek po kousku. Dokonce jsem si vyhrál i s balením. Vždy jsem měl smysl pro originalitu, taktéž pro drama nebo i třeba poezii, ač nápad psát králi draků milostné básně jsem zavrhl, až příliš triviální, hodné leda blázna. Vypadám snad jako blázen?
Ač se to zdálo i mě samotnému divné, někteří z jiných ras měli touhu se ke mně přidat. Mnozí vládli zajímavou obvykle dosti temnou mocí … zvědavost je pěkná mrška. Nechal jsem je tedy aby mě bavili a vzal je pod své křídla. Brzo jich bylo dost na rozpoutání opravdové války. Proti komu? Záleželo na tom? Asi ano. Válčili jsme proti mé rase, jak jinak … vrazi už mě unavovali, ale co bylo zajímavější, byl otevřený střet. Prohrávali jsme … jak jsem ostatně čekal, a proto jsem zamíchal kartami a sám se vložil do boje plnou silou. Misky vah se otočili a my porazili vše co na nás ten pikový král poslal. Bylo to až směšně triviální a tím to začínalo být i nudné. Téměř půl tisíciletí jsem se takto bavil. Válka, ač občas stále zábavná se mi nakonec přeci jen omrzela. Řešení? Snadné. Zkrátka jsem odešel.
Našel jsem si místo pro odpočinek, jelikož jsem došel k závěru, že tento svět mi již nemá co nabídnout … snad proto i ostatní draci odcházeli dříve, než museli. Co se stalo s těmi, co mi sloužili a vedli za mě válku? Vypadá to snad jako moje starost? K čertu s nimi, už mě nudili a být s nimi ještě chvíli povraždím je sám. Století po mém zmizení se musela jistě roznést zpráva o mé smrti a o tom, že opět zavládne mír. Nikdy neuměli chápat mé pohnutky a tudíž chápu, proč mě měli za mrtvého a tuto falešnou lež jim nezazlívám, ale já nezemřel. Pouze jsem se uchýlil k dlouhému spánku, snad až příliš dlouhému.
*
A co se dělo pak? Z toho, co vím, tak během několika staletí vymazali draci mou existenci Jakýkoli záznam o ní. Byl jsem hanba jejich rasy, a především jsem byl znakem jejich selhání. Zanechali po mě jen legendu, pohádku na strašení dětí a po několika dalších dekádách jejich životů už ani oni nevěděli, zda je to skutečné nebo jen pohádka. Legenda. Báje.

Předehra/Současnost: Mynydd chwith. Mlhavá hora. Tak se začalo říkat tomu místu, na které se všichni báli chodit. Nikdo se z tama nevrátil zpět. Uschnuly, jako stránky starého papíru. Dokonce i někteří draci. Bylo to zapovězené místo. Nikdo, kdo chtěl žít se tam nesměl nikdy vydat. Vzniklo mnoho teorií, mnoho legend, pohádek o tomto místě, za celé tři a půl tisíciletí jich byl bezpočet, ale žádná se nikdy nepřiblížila skutečné pravdě. Spal tu. Spal a čekal. Na co? Až se stane něco neočekávaného… Marné se to čekání zdálo. Marné. A přesto …
Se něco změnilo. Mlha, jež měla vždy toto místo zakrývat poodstoupila a odhalila tělo toho hada … na první pohled mrtvého, jak by si jistě mnozí přáli. On však spal. Spal … až do teď. Stalo se totiž něco, co vše změnilo. Zem se pohnula, sesunula se z jeho šupin, aniž by se otevřely ty jeho vražedné, pichlavé oči, jako by jen ze spánku protahoval. Byl však vzhůru. Ne, že by ho něco vzbudilo, spíše přesněji řečeno, mu něco již zkrátka nedovolovalo spát.
Magie… Otevřel oči. "Jak je to možné?" Pronesl tiše, ač i tak se z hory sesunulo několik kamenů. Nic necítil, žádný magický pulz, jež se pro něj stal přirozeným, stejně jako tep v žilách. Magie byla tepem v žilách této země. Na chvíli plaz strnul v pohybu a opět zavřel oči. Nechtěl již spát. Hledal a našel. "Zajímavé …" Magie nezmizela, pouze se změnila, změnila svůj tep, svou zavedenou podobu, jako by se ve velkém stroji zpřeházela ozubená kolečka. Stroj běžel dál, ale obsluhoval se jinak. "Velice zajímavé …" pokračoval zadumaným hlasem a konečně se zvedl, odhlalujíc tak celé své tělo, jež obtáčelo horu. Aniž by to sám věděl, na tuto chvíli čekal, až se něco podobného stane. Až se stane něco … co nečekal. Ale kdo? Příliš otázek a málo odpovědí.
Jednu odpověď ale znal. Už nechtěl spát a byl čas, aby svět opět poznal, že legendy někdy ožívají…

Magické Schopnosti
Mwy o hud - Splétač magie. Aby jste tuto schopnost pochopili je třeba si magii představit tak, jak to napsal Arcimág Aezriel. Představme si magii jako vlánka. Předivo, jež tvoří tento svět. Zelená vlákna pro přítodu, elementy a samotný život. Tyto vlákna nelze rozpřádat, jde je pouze ohnout za pomocí jiných vláken, jež představuje samotná magie, tak jak magii vnímá většina lidí. Ty mívají mnoho barev, modrou, bílou, černou, obávanou rudou a mnoho dalších. Právě tyto vlákna nejsou tolik stabilní, jako ta zelená. Lze je přečíst, ovlivnit, zpřetrhat a obrátit.
V tom právě spočívá tato schopnost. Brann díky ní dokáže vidět vlákna, vidět jak jsou přesně spletená a jaké zakletí tvoří. Vlákna pak dokáže dokonale ovlivnit a změnit. Štít chránící město zmizí, zakletí, jež mělo meč chránit před poškozením jej zničí. Kouzlo, které bylo vysloveno k uvaření krve protivníka, se po vyřknutí několika dalších formulí obrátí na sesilatele. Je to jako zcela nový jazyk, umění, kterému on dokáže rozumnět téměř jako své vlastní mateřčině.
Nemluvě o tom, že zakletí, jež provádí on sám bývají často vnímána, jako zcela dokonalá.

Yn ofnus - Zvrácený. Brannarwolaeth je stále Nefol Draigem, ač již jiným, než jak známe ty ostatní. Jeho schopnosti i samotná podstata jeho bytí se změnily. Staly se zvrácenými a opakem toho co má Nebezký drak představovat.
Jeho moc nad počasím se změnila v moc, která přivolává jen neštěstí, bouře a hurikány. Již nedovede oblohu rozjasnit, avšak z bouří, jež vyvolá on sám zalezou i lidé do boudy ke svým krčícím se psům.
Léčivý dech, který za jeho mládí ulevoval od nemocí a vracel život těm, jež zemřeli předčasně se změnil v pravý opak, dech černý jako sama noc. Život nedává, ale bere, a to konkrétně tak, že krade lidem čas na tomto světě. Statný muž může mít během chvíle tělo starce nebo se úplně rozpadnout na prach, pokud v dechu zůstane příliš dlouho.
To, co se vlastně nijak nezměnilo je jen jeho schopnost zneviditelnit se a měnit délku svého těla. Tuto schopnost stále sdílí s ostatními svého druhu.

Bojové Schopnosti: XXX

Zajímavosti:
  • Po jeho zádech lidské podoby se táhne tetování, které pokračuje přes jeden bok až ke slabinám. Sám nikdy neříká nic o tom, co má představovat, každý v něm může spatřit něco svého.
  • Má slabost pro krásné věci, jak je pro lidi u draků známo, ač s nimi nerad obchoduje. Má je jen pro vlastní potěchu oka.
  • Často si potrpí na umění, pokud na něj má náladu, a to i jak na písně skladů, tak i na obrazy malířů, či tvrdou práci sochařů.

Inventář:
  • Měšec s penězi.
  • Meč z dračí oceli.

Body: 99

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama