Červenec 2018

Gower

27. července 2018 v 13:07 | Admins |  Characters
Nick: Ondys

Jméno: Gower

Věk: 523 let

Rasa: Draenei

Strana: Neutrál

Povolání: Jakákoliv výpomoc ostatním za nějaký ten drobák, občasné žoldáctví

Charakter: Gower je dobrosrdečnou postavou, která většinou stojí na straně dobra, pokud v něj podvědomí neprojeví jeho staré chování z minulosti, nebo se nenasytí lidské duše, kdy je z její moci krátkodobě v euforii a vysoce nepředvídatelný. Její konzumace se ale straní, tudíž je těžké ho v takové situaci zastihnout.
Není to typ člověka, který by si liboval v řešení sporů násilím, snaží se tak vždy jakýkoliv spor vyřešit jiným způsobem a násilí volí až jako poslední východisko.
Lehce zpochybňuje současný pohled na božstvo a posmrtný život, spoustu věcí mu připadá zcestných, díky čemuž se dostal ve světě Enaiyll do nejednoho konfliktu. To ho ale nedělá zcela nevěřícím člověkem, ale jen někým, kdo má v pár věcech pochybnosti.
Má rád humor a rád pozná nové lidi. Nerad se dlouze baví o jeho minulosti a nenávidí, když ho někdo na jeho minulost vyzvídá.
Cestuje po světě, přežívá tak že za finanční odměnu pomáhá cizincům, případně neodmítne práci žoldáka, před ní se ale pečlivě ujistí, jestli se nechystá pracovat pro někoho špatného.

Minulost: Když se zadíváme na jméno této postavy, zjistíme že se jmenuje Gower. Co ovšem mnoho lidí neví je to, že se nejedná o jeho pravé jméno, kterého se necelé století zpátky vzdal. Aby jsme ale pochopili důvod, musíme se přesunout na samotný začátek.

Už od mala neměl Gower lehké dětství. "Nevím, jestli za to mohl osud, jehož podstatu stále nechápu, Bohové, kteří se mi snaží pomstít za můj minulý život, o jejichž existenci mi vyprávěla matka, přestože mi ta myšlenka přijde zcestná, či se jedná jen o špatnou náhodu. O čem to mluvím, ptáte se? O mém narození do rasy, které ostatní říkají Draenei. Vždy mi to jméno dokáže způsobit menší úsměv na tváři. Pro rasu vrahů, bláznů a smrtících bestií mi to jméno nepřijde nijak výstižné"
Svou rasu v současné době doslova nenávidí. Jeho matka mu vyprávěla, že před jeho narozením se jednalo o prosperující rasu, ze které měli všechny ostatní rasy ohromný respekt. Poté se ovšem karty obrátily a stali se terčem hromadného vyvražďování, díky čemuž zbylo jen pár rodin po celém světě. Podle slov jeho rodičů to bylo z důvodu, že se rasy začaly bát temných schopností, kterou rasa Draenei byla schopna pomocí síly duší ovládat.
Gower to však viděl zcela jinak. Podle něj není tou obětí rasa Draenei, ale všechny ostatní rasy, zvláště rasa lidí. "Terorizovali jsme, zabíjeli nevinné, a to vše jen pro trochu lidské duše, které dokázala všechny přivést k šílenství. Kdokoliv se jí zakusil a ucítil její moc, tak ve většině případů chtěl víc a víc, což jen dokazuje, jak silná rasa lidé v nitru jsou". Tohle vše podle Gowera mohlo za to, že rasa Draenei začala být okolím brána jako jedna z největších bestií ze všech existujících inteligentních ras.

Tohle vše se stalo před jeho narozením a vyvodil si to z příběhů, které slýchával od svých rodičů. Gower se totiž narodil již v době, kde veškerá sláva Draenei, zda se to dá slávou nazývat, byla pryč. Narodil se do malé rodiny o velikosti tří lidí, matce, otci a matčiné sestře. Nebudeme si nalhávat, že byl Gower nějaký jiný a od narození speciální. Nebyl. Byla z něj stejná zrůda, jako všichni ostatní.
"Terorizovali jsme lidské vesnice, jednu po druhé, což jsem v té době bral jakožto lov, který není nikterak odlišný například od lovu zvěře. Vždy se ale lidé nakonec přemohli a zvládli nás vyhnat do jiné oblastí." Samotní lidé nebyli nikterak odolná a silná rasa, jejich vynalézavost byla ale neomezená. Ať už se jednalo o různé nástražné pasti, zbraně na dálku, většinou ve stylu vylepšených katapultů, či cokoliv jiného co je zvládlo jakkoliv omezit a zahnat pryč.
Touha po moci duší lidí je v tom ovšem nutila stále pokračovat a to i přes to, že takéto konání mělo za následek smrt matčiné sestry.

Když ovšem začal dospívat a být více seběvědomý, začal se mu tento způsob žití hnusit. "
Lidská duše mě vždy dokázala dostat do šílenství z toho, kolik moc energie v ní bylo ukryto, po zmizení této euforie jsem si ale začal následně vše vyčítat. Člověk, kterého jsem zabil měl určitě rodinu, pro které už tady není. Měl celý život před sebou…...a už ten život nemá."
Tohle nové myšlení ho následně dostalo do stavu, kdy se začal stranit jakéhokoliv využívání temné magie a místo toho se uchýlil spíše ke svému věrnému luku, šípu a lovení zvěře, což mělo za následek ne jednu hádku s rodiči.
Jeho nechuť k lovení lidí následně došla tak daleko, že jednoho dne nadobro svou rodinu opustil a zřekl se jak jí, tak i svého pravého jména, které celý život nosil.

Od této doby se toulá po světě, kvůli pověsti, kterou si rasa Draenei stále drží, tak se snaží skrývat před kontaktem s jakoukoliv větší civilizací a snaží se zjistit jaký je smysl jeho existence a kam vlastně v tomto velkém světě patří.

Předehra/současnost: Celé dnešní ráno jsem měl v nitru takový zvláštní, nepopsatelný pocit. "Může za to zdejší prostředí? Hrabe se mi podvědomí ve vzpomínkách na minulost?" Snažil jsem se to ovšem ignorovat a soustředit se na dva hlavní cíle dnešního dne - ukočírovat hladový žaludek a dostat se opět o kus blíže k horám Ddraigaf, kde bych konečně mohl zažít něco jiného jak stereotyp každodenního žití, navíc bych si mohl vydělat nějakou prací pár drobáků, které se v tomto světě pokaždé hodí.
Napil jsem se z přilehlého jezera, vzal si svůj luk, opustil místo kde jsem tuto noc přespával, což bylo v nádherném skalní údolí a šel vstříc k horám Ddraigaf s přáním, abych cestou našel nějakou zvěřinu k jídlu.
Po přibližně třech hodinách chůze jsem zavětřil to, v co jsem dneska doufal - divočák. Chvíli jsem ho stopoval, následně jsem ho v dáli i spatřil. Kvůli špatného zraku jsem ovšem musel přistoupit o několik metrů blíže, abych mohl plně zapojit i mé dva další smyslové orgány, na které je vždy spolehnutí, těmi jsou čich, ale hlavně sluch.
Mou schopností krotit žár, která své dny největší moci zažila naposledy v době mého zabíjení lidí s rodinou, jsem si nažhavil hrot mého šípu. Dělám tak vždy, aby šíp projel s největší elegancí tělem zvířete a aby celý tento proces smrti byl co nejrychlejší.
Bez mrknutí jsem se zadíval na zvíře, natáhl šíp a všechny mé smysly jsem uchýlil směrem k divočákovi, což je vždy moment, kde se vteřiny mění na minuty.
Ač ode mne bylo zvíře dosti daleko, plně jsem cítil jeho vůni a jeho srst. Slyšel jsem jeho pomalou chůzi, jeho klidný dech a dokonce i jeho pomalý tep srdce, tak čistě jako by byl pár metrů ode mne. A ačkoliv nemám zrak tak dobrý jako ostatní rasy, tak se jedná o tak intenzivní pocit, který je více živý než realita. Mé dýchání bylo v čistém souladu s dechem zvířete. Tep mého srdce se začal zvyšovat, s ním přísun adrenalinu v krvi a já s pomalým pohybem pustil šíp, jehož dráhu letu ve vzduchu šlo bez problémů mapovat.
Šíp zasáhl divočáka a já se z tohoto stavu opět ocitl zpátky v realitě. Přímý zásah do srdce, zvíře bylo na místě mrtvé. Rychle jsem k němu přišel a první co udělal, tak jsem začal čerpat energii z jeho duše hned předtím, než svou tělesnou schránku nadobro opustí. Začal jsem jí čerpat a ukončil to hned ve chvíli, aby měla duše stále dostatek energie k dostání se na druhý svět. Jedná se sice o duši zvířete, ale měla by dle mě mít stejná práva k dostání se do svého ráje, jako kdokoliv jiný, pokud tedy něco takového tedy po smrti vůbec existuje.
Vzal jsem nůž, divočáka stáhl z kůže a znovu mě zavalil ten divný pocit co ráno, tentokrát byl mnohokrát silnější, po chvíli ale z ničeho nic celý zmizel. Snažil jsem se ho ignorovat, připravil jsem si táborák k rozdělání ohně a šel ho pomocí mé schopnosti rozdělat.
Přiblížil jsem se k poleženému dříví, položil k dolní části ruku, pár centimetrů od dřeva, a soustředil jsem se na přeměnu energie z duše na energii, která bude schopna zahřát dříví k následnému vytvoření ohně. K mému podivení se ovšem nic nedělo. Sáhl jsem na dříví a ani se nezahřálo, ačkoliv bych po tomto nedávném obnovení energie měl mít dostatek síly na to vyvolat alespoň malý plamínek.
Následně mi došlo, co byl ten divný pocit zač. Necítil jsem podvědomně žádnou negativní emoci k mé minulosti. Cítil jsem to, jak jde má veškerá magická schopnost z mého těla pryč.

Magické schopnosti:
Schopnost ovládat žár, pokud má dostatek síly získané z duší ostatních, tak i možnost si na dlani vytvořit kontrolovaný plamen.
Po nasycení se z duše lidí má schopnost házet ohnivé koule, případně manipulovat s již otevřeným ohňem na krátkou vzdálenost, konzumace lidské duše se ale straní.

Zajímavosti:
  • Je dost přátelský, kde pro přátele kterým věří udělá téměř vše, což se pro něj nejednou ukázalo jako nevýhoda
  • Moc nedůvěřuje lidské rase, vždy má v hlavě myšlenku, že za to co je jeho rasa zač, tak se mu člověk bude chtít pomstít.
  • Je menšího zrůstu, než je u jeho rasy standart, měří "jen" něco přes 2,2 metrů.

Inventář:
  • Kožená taška na nošení všeho možného
  • Obyčejný luk, který má ještě z dob žití s rodinou a toulec s pěticí šípů.
  • Větší lidská dýka, vzhledem k jeho vzrůstu jí ale využívá jako obyčejný nožík

Body: 76,5 ~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Siôn

25. července 2018 v 18:33 | Admins |  Characters
Nick: tentacleTherapist

Jméno: Siôn

Věk: 22 let

Rasa: Pobl (člověk)

Strana: Neutrál

Povolání: Dohazovač/Jinak se přizpůsobí prakticky všemu šmelinářství, na kterém by mohl vyrejžovat nějaký ten peníz

Charakter: Už podle jeho povolání lze rozpoznat, že Zion nebude zrovna kladným charakterem, avšak nic není černobílé. Jako většina lidí má rád peníze a nadvládu nad ostatními lidmi, avšak narozdíl od ostatních to často dává najevo. Nesnese být někomu zadlužen nebo být někým ponížen. I přesto se však všemožným potyčkám vyhýbá neboť nebojuje rád. Většinou v takových soubojích nevyhrává a řeší je raději rychlým útěkem. Bojí se bolesti, ale pokud už do souboje vloží opravdu vše, dokáže být skutečně agresivní a nelítostný, což mnohdy končí soupeřovou smrtí. Fyzicky sice není velký silák, ale zato mu to v hlavě šrotuje a pohyby má rychlé. Velkou zábavu má z šizení jednodušších lidí a z obírání nicnetušících chudáků. Ze všeho nejraději ale šidí bohaté. Narozdíl od Robina Hooda si ale všechny cennosti nechává pro sebe. Občas mu vlastně stačí, když může z někoho udělat blbce.
Oplývá zvláštním talentem pro manipulaci a přesvědčování lidí. Rád si vymýšlí, lže a vypráví příběhy. Dokonce se nebojí sahat ani na tak křehké věci jako je láska a partnerství. Proto dohazovač. Dohazuje ale jen těm nebo ty, kteří mu dobře zaplatí, ať už jde o dospělé nebo novorozeňata. S cenou se pojí i kvalita a zaručený úspěch. Většina jeho zákazníků si služby pochvaluje. Nedohazuje ale jen princátka princeznám a urozené pány urozeným damám, nýbrž je i dohazovač profesní a proto se u něj každý může dozvědět o volném pracovním místě nebo díky němu získat pracovníky na žně.
Je velmi společenský, veselý a divoký. Má rád alkohol a všechny ostatní látky, jimiž lze dosáhnout změny vědomí. Miluje hraní karet, jelikož většinou vyhrává a sobě rovného soupeře si hledá poměrně těžko. Často ale při hraní podvádí. Pokud si člověka oblíbí, je věrný a s pomocí neváhá (kromě té finanční). Fyzicky je dost pohledný v obličeji (to nejspíš kvůli svému původu), má ostré maskulinní rysy, avšak pokud se mu člověk pozorně zadívá do očí a na rty, nalezne tu i silníé femininní znaky. V davu ho člověk lokalizuje převážně díky jeho silnému, pronikavému hlasu.

Minulost: Jeho matka byla dlouhá léta svobodná, mladá a velmi pohledná prostá žena žijící v obyčejné malé vesničce. Ve dne se starala o domácnost a v noci často poskytovala nocleh, jídlo a střechu nad hlavu vojenským plukům, které často táhly přes vesnici. Ač si na ní lidé občas ukazovali prstem, v těch dobách všichni tušili, že to vlastně není nic neobvyklého. Z jedné takové noci se zrodil právě Zion. Svého otce proto nikdy nepoznal, ale z jejího vyprávění to byl statný válečník, se kterým si ihned padli do oka. Za Zionem a jeho matkou se ale nikdy nevrátil, takže je už mrtvý a nebo dávno zapomněl. Jedno je však jisté - válečnickou hrdost po něm určitě zdědil a po matce zase krásu, půvab a výřečnost.
Už odmalička byl rozverné dítě, nechal se od hospodských štamgastů naučit karty a pak obíral ostatní děti o bronzáky. Občas skončil zbitý… občas se mu podařilo utéct. Jak se lidově říká: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. V mládí a raném dospívání musel po boku své matky zastávat těžké, mužské práce u dobytka a na poli, což ho vedlo k myšlence, že ať se v dospělosti stane čímkoliv, nikdy to nebude něco, při čem si bude muset špinit a odírat ruce. Už od malička byl chytrý a omezenost spoluobčanů ho přímo nabádala ke špatnostem, kterých se, i přes nevoli své matky, dopouštěl.
V jeho patnácti letech se matka seznámila s bohatým pánem, který ji pro její krásu chtěl do svého domu jako konkubínu a ozdobu, slíbil jí velké peníze, krásné šaty a pohodlí. Ziona navrhl vzít s sebou a nabídl mu práci zahradníka nebo sluhy. To ale Zionovi ještě přisypal sůl do rány, jako by nestačilo, že mu odvádí matku, která se od té doby zdála být jako slepá všem Zionovým radám. Od matky se proto odloučil a od té doby se s ní neviděl. Ze začátku mu přišlo pár dopisů s radostným obsahem a dokonce i penězmi, ovšem ani to nemělo dlouhého trvání. A on nikdy nebyl zrovna citově založený, proto to nijak zvlášť neřežil. Matka na něj pravděpodobně buď zapomněla a nebo se jí něco stalo, tak jako tak na to nehodlá plýtvat svým časem.
Ze svých zálib v příbězích, manipulaci a šizení zanedlouho udělal svou živnost a je snad zázrak, že mu to pořád prochází. Časo kvůli tomu ale mění svá stanoviště, kde se ale zvládá adaptovat až nebezpečně rychle. Jednou za čas se vždy vrací do rodné vesnice. To snad čistě kvůli sentimentu.
Jako člověk se ke kouzelným tvorům příliš nedostane, už jen díky tomu, že se kouzelní tvorové nechtějí moc dostávat k lidem. Pokud ale na nějakého narazí, je jím zpravidla zaujat. Láká ho neznámo a magie, což jsou zároveń i jedny z mála věcí, z nichž má opravdu respekt.

Předehra/Současnost: Dnes v hostinci, při hraní karet zaslechl nářek několika magických kovářů. Bědovali, že je s nimi konec, že magie se poděla bůh ví kam, nefunguje, dokonce ani jiskřičku ze svých dlaní nevyloudí a co na to řeknou jejich rodiny, protože tohle znamená naprostou mizinu. O magických byostech samosebou věděl už od té doby co byl malý kluk. Často slýchával i vyprávění mužů z válek, které byly vedeny výhradně proti nelidským druhům. Jediné, co ale v těchto souvislostech slýchal bylo hanobení. I tento den byl spoután vzpomínkou na to, jak od své matky slýchával varování týkající se všech magických tvorů. Vždy pak následovala otázka z jeho úst: "A maminko, proč lidé používají magii k očarování zbraní a zbroje, ale magických tvorů se bojí?" Jediné co vždy následovalo bylo odseknutí ať se tak blbě neptá a jde si radši po svých. Ta otázka mu doteď vrtá hlavou a vždy se volně přelije do pochybností nad tím, jak tahle úzkoprsá, jednoduchá žena mohla být jeho matkou. "Hmm, svět je plný záhad." Povzdechne si a pokračuje v přepočítávání zlatých mincí, které vydělal při dnešní večerní partii v kanastě. Samotného jej ztráta magie vlastně nijak špatně neovlivnila.

Magické Schopnosti: XXX

Bojové Schopnosti:
Sečné zbraně: Dýky a vrhací nože - Poměrně dobře zvládá boj s dýkami a vrhacími noži. Dále ale razí teorii, že nejlepší obranou je útěk. Proto za svou nejlepší zbraň pokládá rychlé nohy.

Zajímavosti:
  • Na přední částí jazyka lze při lepším světle zpozorovat poměrně rozlehlou, avšak zahojenou jizvu, ke které přišel při jedné ze rvaček, kdy mu byl kvůli té jeho nevymáchané hubě pořezán a propíchnut jazyk. Ta je důvodem jeho necitlivosti pro sladkou a slanou chuť. Jediné chuti, které si tedy můžu "užívat" jsou hořkost a kyselost.

Inventář:
  • Na zápěstí má vždy (překvapivě neošoupanou) zlatou stuhu, kterou si stahuje vlasy do culíku, pokud jde do tuhého a vypadá to, že bude potřeba bojovat nebo utíkat.
  • Na každém stehně má v nenápadných pouzdech umístěné dvě rovné dýky, s nimiž je možno díky přizpůsobenému tvaru i vrhat.
  • Většinu času u sebe nosí i poměrně naditý měšec penězmi, který ale pro jistotu moc nikde neukazuje.

Body: 72 ~

Runy: XX

Zákon bohů: Smrt



FAQ

24. července 2018 v 12:01 | Admins |  FAQ
Položte otázku, otevřete svou mysl a nahlédněte do hlubin runy Ansuz, jež poskytne vám vědění i moudrost


Co je to RPG?
Role Play Game. Hra na hrdiny, jejiž nejznámější předchůdce je Dungeons & Dragons (Dračí doupě). Postupem let se tohle herní odvětví přeneslo i na monitory počítačů, kde se Pán Jeskyně proměnil v administrátora, který sepíše úvod i pravidla nového světa, jež plně ožije až vstupem hráčů.

Jak mám hrát?
Jednoduše. Každý z Vás už jistě četl nějakou knihu. RP není odlišné od tohoto spektra, které uctívají knihomolové. Na rozdíl od knihy však existují dva způsoby.
  • Ohraničení: Většina hráčů využívá právě tento herní způsob. Hráč si u něj zvolí nějaké ohraničení v podobách (závorek), *hvězdiček*, či •jiného symbolu•, do kterého sepisuje to co postava dělá, co cítí, nebo co děje se kolem ní. Mimo tato ohraničení hráč sepisuje to, co postava říká. ||| Příklad: *Pohlédl na svitek, na kterém zářila mocná runa znázorňující vědění. Přemýšlel na co by se měl zeptat, ale otázek bylo mnoho.* Tsch! *Sykl a svitek odhodil.* Proč vždy jen jedna otázka? Proč jich nemohu mít sto? *Optal se sám sebe, ale to dělat neměl, neboť runa dostala svou otázku.*
  • Knižní: Mimo uvozovky píšete co postava dělá, jak se cítí, nebo co se děje v okolí kolem ní a do uvozovek sepisujete to co postava říká. ||| Příklad: Pohlédl na svitek, na kterém zářila mocná runa znázorňující vědění. Přemýšlel na co by se měl zeptat, ale otázek bylo mnoho. ,,Tsch," sykl a svitek odhodil. ,,Proč vždy jen jedna otázka? Proč jich nemohu mít sto?" Optal se sám sebe, ale to dělat neměl, neboť runa dostala svou otázku.
Co je to ten: Zákon bohů?
Milí hráči, opravdu? Před samotnou registrací je psáno, že si máte projít pravidla a s nimi i celý web. Právě v pravidlech je tento zákon rozveden... Avšak k věci.
Určitě to znáte sami. S někým hrajete a hra Vás neskutečně baví, ale váš spoluhráč najednou zmizí a už se nevrátí - co s tím? Máte otevřený děj, který nemůžete ukončit a tím se vaše postava ať chcete nebo ne zasekne. Právě tady nastoupí zákon bohů. Po dvoutýdenní neaktivitě hráče se zákon bohů chopí jeho postavy, kterou předá hlavnímu administrátorovi. Ten má pak dvě možnosti podle toho, jak se hráč rozhodl. Buď jeho postavu poskytne ostatním jako NPC a nebo ji při nejbližší vypravěčské události nechá zabít.
Zákon bohů, tedy umožňuje hlavnímu administrátorovi využít cizí postavu a dopřát ji spravedlivé ukončení jejího děje.

Za jaké rasy mohu hrát?
Z počátku bylo vytvořeno pouze pět hratelných ras, kterými jsou: Pobl, Álfár, Fae, Ddraig a Angfen, které najdete v Game Info a její kolonce zvané Species. Nikomu však není zabráněno stvořit si rasu vlastní. I těmto rasám však musí hráč vytvořit registraci. (Jméno, popis, vzhled, vhodná povolání, negativa a pozitiva. < Všechny tyto kolonky musí být řádně rozepsány.)
I přesto, že je povoleno tvoření vlastních ras, bude na ně shlíženo velmi kritickým okem. Ne každá tedy bude shválena, právě proto si před stvoření vždy promluvte s některým z administrátorů.

Jelikož je svět i děj jasně daný, některé rasy nebudou vůbec brány v potaz. Kupříkladu fénix měnící se v sexy človíčka. (Fénix je beast.) Upír, který má být krvelačná bestie a ne romatický, na slunci zářící pošuk, či vlkodlak, který patří do řad měňavců - tedy rasa, která se dokáže měnit na nějaké zvíře. ETC. / Právě proto si o nové rase nejprve promluvte s administrátorem, který vám ji buď schválí, nebo zamítne.

Co je to Event Point a Event Shop?
Jednoduše řečeno... Jedná se o EXP systém, který umožní vaši postavě růst. Jestliže jste aktivní, nebo stvoříte, či budete vyprávět nějaký event - dostanete body. Za tyto body pak budete moci kupovat různá vylepšení.
Například nové sloty pro bojové či magické schopnosti, nebo mocná runová očarování, či vzácné artefakty, které v samotné hře nedostanete jen tak.

Funguje tedy magie, nebo ne?
Ne, magie nefunguje. Žádný z hráčů ji prozatím nemůže plně využít ať už ve formách svých kouzel, magických krystalů Yldris, či magických artefatů. Vše je mimo provoz. Magie začíná od samotného počátku. Musíte se ji naučit používat.
Kupříkladu ovládala-li vaše postava mocnou magii ohně - budete po pár týdnech hraní rádi, jestliže zvládne alespoň malý plamínek, který se zjeví na vašem malíčku po dobu jedné setiny sekundy.
I po tom, co magii opět ovládnete, budou vaše kouzla velice nestabilní. K příkladu si zvolme draka, který se dokáže změnit do lidské podoby. S klidem se může stát, že do místo dospělé podoby se přemění do podoby batolete.
(Rasy plně spjaté s magií získavají s učením výhodu, ale stejně jako ostatním jim bude trvat, než něco plně ovládnou.)

Mohu si udělat křížence člověka s něčím, či jiného křížence?
Lidé nenávidí magiké bytosti, tedy tahle myšlenka je v tomhle světě trochu padlá na hlavu. Jistě, existují výjimky, kterým magické rasy nevadí, ale i tak. Jednu takovou VĚC již administrátor dovolil a to by, dá se říci, plně stačilo. Nepotřebujeme, aby v každém registračním formuláři měli hráči znásilnění, ze kterého vzešla jejich postava. Máte tady celý fantasy svět, tak povolte uzdu vaší fantazii.
Další páření dvou ras se také tolerovat nebude. Jistě, klidně ať si má Angfen románek s Fae, ale žádní haranti z toho nevzejdou. Stejně tak to platí i pro jiné druhy. Jak už bylo řečeno je to fantasy svět a na výběr máte mnoho a mnoho ras, které můžete použít, či si rovnou můžete nějakou stvořit.
Jestliže padnou ještě další nesmyslné požadavky na křížence, či se budou tvořit fádní rasy, administrátoři zakáží tvorbu ras nových a všichni se budou muset smířit pouze s prvotní základní pětkou.


Další otázky i odpovědi budou průběžně vepisovány.

Admins

24. července 2018 v 9:50 | Admins |  Admins
Nick: Yomi

Position: Zakladatel, vyřízení registrací, pomoc hráčům.

About: Mr. Mysterious. V podstatě tu skoro pořád není, neboť je pracovně vytížen. Avšak snaží se! ... Vážně!

Characters: Eilian, Brenin Llwyd.

Llwyrddyddwg

19. července 2018 v 20:14 | Admins |  Characters
Nick: Ricky-November / Kurokaze-Ezekiel

Jméno: Tanad: Ennissyen / Álfár: Llwyrddyddwg

Věk: 821 let

Rasa: Tanad v těle Álfára

Strana: Neutrál

Povolání: Felčar

Charakter:
Llwyrddyddwg jako každý jiný álfár miluje přírodu a vše co je s ní spojené. Je tedy jasné, že pokud někdo narušuje ekosystém a rovnováhu přírody, bude za to náležitě potrestán. V ostatních ohledech můžeme Llwyrddyddwga prohlásit za mírumilovnou bytost, která dokonce dokáže díky povaze tanada snášet a uznávat lidskou rasu, což u ostatních álfáre vytvořilo vůči němu jistou nevoli. Vlastně právě kvůli tanadovi je považován za podivína, vzhledem k jeho nevyzpytatelným změnám povahy, chování a emocí. Z jeho původní povahy toho mnoho nezbylo a on se stal mnohem ostražitějším a téměř úplně vymizel klid v jeho duši. Nevymizela ovšem jeho nekonečná starost o vše živé a pud pomáhat raněným, nemocným či starost o skomírající přírodu. Stále dokáže hodiny sedět na jednom místě a trpělivě naslouchat zvukům okolo něj. Nejvíce jej těší šum vody valící se přes kameny a jakákoliv forma zpěvu.

Ennissyen vytváří dokonalý protipól Llwyrddyddwga. Vše co je álfárovi svaté se škodolibou radostí ničí, či se mu snaží všemožně zabránit ve ''správném'' chování. Už od prvopočátku byl zlomyslným stvořením, které se rádo bavilo na účet ostatních. Není to ovšem jen zlomyslnost a škodolibost, ale i vášeň k alkoholu, ženám jakékoliv rasy, jídlu a touha po nebezpečí, které doplňují jeho, někdo by řekl pokřivenou a nečistou, povahu. Je pravdou, že od doby, kdy se pokusil ovládnout tělo Llwyrddyddwga, trochu zkrotl, ale to je proto že jej nedokázal plně ovládnout a tak nemá takovou volnost jako v tělech, u kterých se mu to povedlo. Byť nemá nad álfárem plnou nadvládu, nehodlá jeho tělo opustit a vyžívá se v maření jeho záměrů, byť za několik desítek let, si na sebe alespoň trošičku zvykli a Ennisseyn už nedovádí Llwyrddyddwga k úplnému šílenství.

Minulost: V době, kdy byl ještě obyčejným člověkem a neměl ani tušení, že existují tanadi a on se jedním z nich měl stát, žil od narození na malé farmě. Těch pár lánů polí stačilo na uživení rodičů, jeho a staršího bratra. Ta trocha dobytka, kterou jeho rodina vlastnila, sloužila jako jakási rezerva, pokud se neurodilo na polích. Od raného věku musel přikládat ruku k dílu, pomáhat a učit se správnému chodu farmy. Naučit se číst by byl pro něj luxus, ale počítat jej otec naučil. Vždy říkal '' Umět číst k životu nepotřebuješ, ale musíš si umět spočítat jakou má věc hodnotu, za kolik ji prodáš a zda-li tě někdo nechce ošidit.'' Smůlou ovšem byl fakt, že Ennissye farma takřka vůbec nezajímala. Nechtěl od rána do večera dřít na poli, byť chápal, jak je nezbytné se o úrodnou půdu starat aby vůbec přežili. Mnohem raději a s postupem věku, se vydával do nedalekých lesů, které mohl prozkoumávat. A možná právě jeho touha po lesích mu jednoho dne zachránila život. Slunce se klonilo k obzoru, když vyšel od úpatí lesa. Už z dálky viděl černý dým, který se díky poryvům větru táhl po stráni a nesl sebou štiplavý zápach. Nerozhodoval se dlouho. Okamžitě se rozběhl k farmě. Příliš pozdě. Před ním ležely dohořívající pozůstatky jeho rodného domova. Roh domu ještě stál, byť polorozpadlý a ohořelý, ale střecha byla propadena přímo do středu budovy. Ze stodoly nezbylo zhola nic. Všechny nástroje, které si vyrobili či je nakoupili, byly nenávratně pryč. Zvířata nejspíš stihla utéci. A jeho rodina? Sám nevěděl, zda-li přežili či utekli. Teprve až za několik dní, kdy bylo relativně bezpečné do domu vstoupit našel ohořelá těla uvězněná pod mohutným trámem.Trvalo to snad věčnost, než se mu ostatky podařilo z domu vytáhnout a náležitě pohřbít. Dlouhé hodiny seděl u hrobů a plakal. Nakonec usnul vyčerpáním. Ráno jej probudily studené kapky deště dopadající na jeho tvář. Trvalo to jen okamžik, než si uvědomil, že tohle nebyl sen nýbrž krutá realita. Musel se donutit vstát, odtrhnout pohled od farmy, která bývala jeho domovem a otočit se k silnici, která jej dovedla po několika hodinách do města Dyrnech. Byl sám. Bez peněz. Bez jídla. Musel přemýšlet víc než kdykoli předtím. Jako by měl dosud mysl svázanou pouty, který se najednou zpřetrhala a dovolila mu uvažovat o věcech do té doby nepředstavitelných. Třeba že se možná neměl stát farmářem nebo že spravedlnost, největší hodnota písní a legend, ve skutečnosti příliš nefunguje. Někdy tyto myšlenky opanovaly jeho vědomí natolik, že ráno stěží dokázal vstát a přinutit se jít postarat se o koně, které dostal na starost. Oproti farmaření byla práce ve stájích značně lehčí, ale o to hůř placená a muž, jehož jméno si dle jeho slov nezasloužil znát a byl nucen mu říkat pouze pane, nebyl zrovna přívětivým člověkem. Výprask několikrát denně nebyl žádnou výjimkou, jelikož i ta sebemenší chyba byla chybou neodpustitelnou. Jak dlouho se dá takové zacházení vydržet? Příliš dlouho ne a Ennissyen od svého ''pána'' utekl. Další období jeho života bylo vlastně tím nejlepším a na druhou stranu nejhorším co zažil. Práce v hospodě se zdála být prací snů. Plat byl dobrý, obtloustlý hostinský s širokým úsměvem se k němu choval vlídně a při vyrozumění s jeho situací mu přenechal malou místnost, kde měl měkkou postel, skříň na vlastní věci, které si již mohl dovolit pořídit a hlavně soukromí. Nejvíc jej ovšem naplňovala možnost bavit se se zákazníky a tím přicházet k informacím, ke kterým by se pravděpodobně nijak jinak nedostal. Musel se ovšem naučit rozpoznávat, která informace je pravdivá a která je jen pouhým tamtamem letící městem. Silně pochyboval, že místní hokynář spal s álfárkou, jak se zde často chlubil, ale informace o místním kováři, který dokáže zabít prase jednou ranou pěstí už byla k uvěření. Ob den si kovář také dopřával chladné pivo a proto měl Ennissyen dobrý výhled na jeho obří ruce, ožahané ohněm a svaly, které se pod napnutou kůží vzdouvaly od každodenní namáhavé práce v kovárně. Vlasy černé jako uhel a mohutný vous stejné barvy mu jen dodávaly odstrašující vzhled. Byl to ovšem čestný muž a nezřídka kdy se stávalo, že nechal Ennissyenovi nějaký ten peníz navíc, což se nedalo říct o některých ostatních hostech, jejichž měšce praskaly ve švech, ale dát něco navíc se jim zdálo nemyslitelné. Jenže vše má své stinné stránky. Alkohol byl blízko, hazardní hry také a podnapilé dívky povolné. A Ennissyen pomaličku polehoučku začal těmto vášním propadat. Přestal šetřit a kupovat potřebné věci. Jeho peníze tonuly v nespočtu litrů alkoholu, další si odnesl od stolu protihráč. Snad jen ty ženské jej nestály žádné peníze. Stálo jej to mnohem víc. Zdraví a čest. Tolikrát jej rozběsněný manžel, přítel či nějaký rodinný příslušník zbyl do bezvědomí. Tolikrát se válel válel na prašné ulici, či naopak někde v hnoji nebo kaluži opilý a neschopný chodit ba pomalu ani mluvit. Hostinský měl trpělivosti dost, ale jednoho dne musel vyhazov přijít a Ennissyen se ocitl opět na ulici. Jenže v hospodách se krom šikovných, příjemných a čestných lidí dá najít i úplně jiná sorta. Zlodějíčkové, šmelináři a jiný póvl. Nebylo až tak těžké je vyhledat, když jste věděli kde a hlavně, když se za vámi žene několik sluhů s vidlemi, jelikož jste kradli v domě jejich pána. Skryt pod rouškou tmy společně s několika dalšími zloději, kteří mu ze svízelné situace pomohli unikl. Pak vše šlo samo. Jeho zaučení proběhlo rychle a jeho drzost při krádežích neznala mezí. Proč zůstat jen u kradení? Manžel není doma a tak pobrat co se dá a ještě znesvětit jeho ženu. Bylo jedno zda-li chtěla či nechtěla. Jenže i štěstí jednou dojde. A co se takovému člověku může stát když jej chytnou? Stál na dřevěném pódiu. Drsný provaz jej dřel na zápěstích, která měl důkladně svázaná za zády. Zatím ne příliš utažená smyčka na jeho krku jej dusila už teď. Nedopřál však potěšenému davu tu radost. Nedoprošoval se o milost a slitování. Neprozradil žádného ze svých kumpánů a ke vzteku všech se ještě zlomyslně usmíval. Následovalo už jen utažení smyčky a podkopnutí stoličky pod jeho nohama. Štěstí je ale vrtkavá dáma a dav s nespokojeným bučením odcházel z popraviště. Nedusil se dlouhé minuty. Nekopal nohama. Zlomil se mu vaz a byl mrtvý. Tedy nebyl. Necítil tělo. Neměl potřebu dýchat. Vlastně ani neviděl. Vnímal jen bytosti kolem sebe. Jako by byl slepý, hluchý a chyběly mu všechny ostatní city. Nevěděl jak dlouho v tomhle stavu bloudí po světě. Neměl jak odměřovat čas. Už byl z té ''temnoty'' a bezmoci zoufalý. Chtěl se z tohoto stádia co nejrychleji dostat. Ucítil oslabenou bytost. Vší silou se k ní snažil dostat. K ní, do ní. Jednoduše uniknout. Zalapal po dechu. Otevřel oči. Viděl, vnímal, dýchal, cítil chlad. Trvalo velmi dlouhou dobu, než si uvědomil co se stalo. Nevěděl jak je to možné, ale opět žil. Nebylo to jeho tělo. Byl parazitem v cizím těle. Jeho první ''oběť'' nekladla téměř žádný odpor a pro něj bylo velmi snadné se těla zmocnit. Těžší ovšem bylo naučit se novou schránku ovládat. Trvalo to několik dní a týdnů, rasa od rasy, tělo od těla, každé reagovalo jinak, bylo jinak stavěné a naučit se s ním správně zacházet vyžadovalo čas a trpělivost. Když už se do takového těla dostal nemohl uniknout. Musel počkat dokud dotyčný jakýmkoliv způsobem nezemře. Několikrát se stalo, že byť oslabený jedinec ale se silnou myslí jej dokázal vytěsnit a on zůstal v těle uzavřený neschopen uniknout, dokud pravý majitel nezahynul. Je to už jen několik desítek let zpět, kdy se Ennissyen dostal do těla Llwyrddyddwga, který jak se dozvěděl později byl po jedním ze svých experimentů velmi oslabený a Ennissyen právě hledal novou schránku. Při ''osidlování'' álfára proběhlo vše tak jak mělo. Tedy myslel si to jen do chvíle, kdy Llwyrddyddwg získal opět vládu nad svým tělem. Ennissyen sice vnímal jeho tělo a myšlenky, dokonce jak po čase zjistil mohl s Llwyrddyddwgem komunikovat, ale neměl nad tělem kontrolu. Nebo měl? Jednou to byl on kdo ovládal tělo a jednou Llwyrddyddwg.

Uplynulo již pár desetiletí od dob oné slavné, ale pro jejich rasu velmi tragické války. Ještě více než samotné ztráty z války jej ale zarmoutila z práva o pádu álfárských bratrů z ledových plání. Byť on sám byl jedním z těch, kteří ve válce bojovali a dokonce střetnutí přežili...neměl možnost cítit radost vítězství, jelikož poraženými byl rovněž druh álfárů, ač trochu odlišný. Lidé se po masakru na planinách stali snad ještě více odpornou rasou, než jaké bylo jejich původní smýšlení. Po uzavření hranic jejich světa, kde čas plyne zcela odlišně od lidského pojetí. nyní se snaží opět vrátit do poklidných časů. Znovu se věnovat rozkvétajícím stromům, kapradí a bylinkám všude kolem. A právě tohle bylo náplní a do jisté míry i zálibou Llwyrddyddwga, více, než ostatních elfů a jejich přirozenosti. V poklidu se staral o svůj záhon s bylinkami, sbíral je a rovněž z nich připravoval léčivé masti, omamné roztoky k úlevě od bolesti, které se velice dobře dařilo prodávat ve městech a vesnicích. Vše co vytvořil zkoušel sám na sobě, ovšem to bylo do jisté míry špatně, jelikož on sám nikdy netrpěl nemocemi, tudíž mohl testovat jen látky proti bolesti, což se mu jednoho dne také stalo osudným...Všichni o něm věděli, že je zvláštní, jen tak někdo se sám nezraňoval jen aby zjistil, jestli jeho lék nebo hojivá mas zafunguje, jak má. On ovšem ano. Při jedné z "příprav" na použití léku ho však potkalo cosi zvláštního...krom bolesti a ztráty krve s čím zkrátka počítal, se stalo i cosi, s čím nepočítal...vlastně ani nemohl, nikdy o ničem takovém neslyšel. Byl napaden...odporně a zvráceně. Magií, kterou neznal a nedokázal se jí ubránit, takhle si tedy tu bytost v sobě samém vysvětloval on, jako nechtěnou magii, ovšem jaké překvapení ho potkalo toho dne, kdy magie odezněla, ale ta záhadná věc v něm byla stále tu. Bylo na čase ji tedy přestat potlačovat, jelikož to zkoušel a nikam to nevedlo. Zkusil tedy jiný přístup, vycházet s ní a pokusit se kontrolovat její chování.

Předehra/Současnost: I přes Llwyrddyddwgovi snahy kontrolovat a vycházet s Ennissyenem, si ostatní álfára brzy povšimli změny chování, nálad a i vyjadřování. Náhlá náklonnost k lidem byla neodpustitelná a ze stranění se stalo opovržení a následné vyhoštění Llwyrddyddwga z domova a téměř ze společnosti. Usídlili se tedy na okraj lesa, dostatečně daleko od alfárů, ale ne tak daleko aby nebyli v nádherné přírodě a za uzavřenými hranicemi, které Ennissyen chce neustále překračovat, aby si mohl s lidmi popovídat a tím dostat Llwyrddyddwga do problémů. Může být ovšem něco horšího než cizí přítomnost ve vlastním těle? Jednoho dne Llwyrddyddwg opět vyšel na svou zahrádku postarat se o rozmanitý počet rostlinek, které tak žalostně střežil a staral se o ně. Sehnul se k první nachově zbarvené květině připraven použít magii, kterou jí chtěl přimět rozevřít doposud zavřený květ. Nic. Rostlina se ani nepohnula. Byl to velmi dlouhý rozhovor s Ennissyenem ve snaze svést vinu na něj, byť ten s tím neměl absolutně vůbec nic společného. To Ennissyena rozzuřilo natolik, že se zmocnil těla a několik rostlin nenávratně poničil a bez magie nebylo možné je uvést do původního stavu. S vypětím všech sil Llwyrddyddwg zastavil jeho řádění. Bez magie nebyl nyní Llwyrddyddwg schopen urychlovat růst rostlin a tím se i znatelně zpomalilo tempo jeho práce. Navíc k nelibosti Ennissyena byli nuceni se o zahrádku starat hezky postaru, což Ennissyenovi velmi blízce připomnělo jeho dětství a vzpomínky na farmu.

Magické Schopnosti:
Rheoli planhigion - ovládání růstu rostlin. Rostliny, které se dotýká, může přimět růst do rozličných tvarů, hustoty a velikostí. To samé platí i o kořenovém systému rostlin. Samozřejmě vytvořit z malé kytičky strom je téměř nemyslitelné a pravděpodobně by tato schopnost uživatele zabila.


Bojové Schopnosti: XXX

Zajímavosti:
  • Četné jizvy po celém těle od Llwyrddyddwgova sebepoškozování.
  • Samomluva

Inventář:
  • Pytlík s rozličnými druhy semínek.
  • Hojivé masti
  • Čutora s alkoholem
  • Nějaké ty peníze po kapsách
  • Cestovní hlohovou hůl

Body: 76

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Areon

18. července 2018 v 8:48 | Admins |  Characters
Nick: Aki-kun

Jméno: Areon, pro přátele Fluffy

Věk: 105 let

Rasa: Gwyllt

Strana: Dobro

Povolání: Stopař, lovec, příležitostný stavař a bodyguard

Charakter: Jeho charakter není nijak složitý, ostatně stále je víc zvířetem, než čímkoli jiným. Je charakteristický svou povahou, která je zvláštní směskou flegmatického cholerika. Můžeme říct, že funguje jako bomba se skrytým časovačem - spoustu věcí dokáže přehlédnout (snad i z důvodu, že mu nedojde, že se jedná o urážku) a pak příjde jeden drobný detail, který ho přinutí zbořit všechno kolem. Není zrovna ten typ, co by poskakoval kolem kvůli nadbytečné energii. Většinou bývá vyrovná povaha, která neváhá přidat ruku k dílu, pokud je to potřeba. Bohužel občas má tendence pomáhat i ve věcech, kterým absolutně nerozumí a to nejen kvůli povaze dobráka, ale především nízké inteligenci. Zkrátka a dobře mu nedojde, že něco neumí a to bývá problém v několika scénářích. Jeho inteligence je natolik malá, že nedokáže číst, psát a zná pouze velice základní počty. I v těch však místy tápe.
Co se chování k ostatním týče, přistupuje k ostatním potažmo stejně. Trochu přihlouplý, neutrální přístup. Musí si dotyčného doslova očichat, aby poznal, zda mu může věřit, nebo ne. Pokud smrdíte, nejspíš si s ním zrovna rozumět nebudete, dokud nebudete vonět jako něco lepšího. Nedělá mu problém trávit svůj čas osamotě, ale nemůže říct, že by neměl rád společnost. Pokud mu padnete do oka, nejspíše se s ním popovídáte o všem možném. Totiž... ne že by toho věděl tolik, ale v případě, že nebude mluvit, je přinejmenším výborná vrba. Ke svému okolí zkrátka a dobře přistupuje tak, jak si dotyčný zaslouží, snad jen s vyjímkou lidí, před kterými se má na pozoru. Lidský pach ho nutí cenit zuby už pouze z principu, že nepotkal jediného, který by se k němu, nebo jeho rodině choval hezky. Inteligenčně je sice jen o pár mozkových buněk vyvinutější, než plechovka od fazolí, ale je opravdu těžké mu zalhat. Jeho instinkt a pudy jsou dost vyvinuté na to, aby zkrátka a dobře vycítil špatné úmysly. Na svůj nos vyloženě trpí a i když se párkrát stalo, že se zmýlil, odmítá připustit, že by ho instinkt vedl ke špatným závěrům. Jste-li na jeho straně, udělá pro Vás první poslední a pokud jste proti němu, jistě nebude mít problém vycpat Vás nádivkou a opéct na mírném ohni. Spory ostatně neumí řešit jinak, než násilím, není se čemu divit.
Jak bylo řečeno, má rád společnost a pokud je ve společnosti, miluje vtípky a kanadské žertíky. Rád se směje a miluje, když se směje i jeho okolí. Jestliže je sám, rád tráví svůj čas v přírodě ať už lovem, nebo jen lenošením u vody. Jako každý jeho rasy má panickou hrůzu z ohně.

Minulost: Narodil se v lesích poblíž města Dyrnech a snad už jen to napovídá faktu, že jeho dětství nebylo zrovna snadné. Vlčí kmen byl vždy pod neustálým náporem lidských nájezdů a ačkoli se kmeni často dařilo zneškodnit lidské útočníky, mnohokrát bylo třeba před magií lidských alchymistů uprchnout. Sám se narodil při jednom z těchto zákeřných útoků, který ho málem stál život. Lidem je jasné, že jít proti gwylltům ozbrojenými silami se rovná sebevraždě - ostatně drápy těch nejsilnějších umí krájet nejpevnější ocel jako máslo. Lidé zaútočili jedovou mlhou, která pohltila území kmene a zasáhla bohužel i jeho matku, kterou otec zachránil pouze na poslední chvíli. Jakožto náčelník kmene nemohl zůstat u své ženy kvůli probíhajícímu boji, ale zařídil, aby byla odvedena do relativního bezpečí a přivedla na svět mladé. Zesláblá vlčice na konci sil dokázala přivést na svět čtyři štěňata, no jen dvě z nich začala plakat.

Vyrůstal desítky kilometrů od místa, kde byl počatý. Víly ukázaly otci místo, které je kmeni dodnes domovem. Místu vlci přezdívají Měsíční jezero, protože vždy za úplňku světlo měsíce osvítí vodu, která jako kdyby se změnila v tekuté stříbro. Vlčí kmen Ilewyr odjakživa uctíval Bohyni Měsíce, která - jak věří oni a mnoho vlků - propůjčuje jejich druhu sílu. Odmalička byl učen tomu, že dokud bude Měsíci projevovat úctu, Bohyně ho bude chránit a propůjčovat mu sílu. Sotva přestal být závislý na mléku a začal chodit, on i jeho mladší sestra se dle tradic kmene začali učit bojovým uměním a schopnosti přežít v přírodě. Jeho dospívání nebylo kdovíjak zvláštní - snad se dá říct, že se nelišilo od běžného lidského dítěte. Jako malý byl mimořádně živý a energický, chvíli nevydržel sedět a dodnes si jistě všichni pamatují jeho schopnost zničit vše, na co sáhl. Absence matky ho v životě sice ovlivnila, ale jako malý měl pozornost všech fen v kmeni, které mu ženský vzor nahrazovaly. Právě od nich má dodnes přezdívku "Fluffy", kterou si vysloužil díky své nadprůměrně jemné srsti. Jak postupně rostl, náčelník na něj pokládal větší a větší zodpovědnost. Tvrdší výcvik, přísnější přístup. S otcem bohužel nikdy neměl nejlepší vztahy - náčelník nevychovával syna, vychovával nástupce. A zatímco se nástupce učil zabíjet, náčelník měl dost času na rozmazlování své dcery. Ano, jeho sestra také snášela přísný trénink, ale na rozdíl od Areona se dočkala i odměny. Mezi ním a jedinou sestrou ale nikdy nepanovala špatná krev. Vždy fungovali tak, jak správní sourozenci fungovat mají a právě sestra byla ta, která dostávala bratra z ošemetných situací. On byl jejími svaly a ona mozkem, který vždy postrádal.

Už ve velmi mladém věku vynikal svými schopnostmi nad většinou vrstevníků. Lidská rasa a její pokusy o zotročení gwylltů byla čím dál tím menší hrozbou. Spolu se sestrou byli vždy schopni vymýtit lidské útočníky dříve, než stačili na území Ilewyrů svrhnout své smrtící bomby. Prokázal se jako nástupce, kterého si členové kmene dokáží vážit - na popud jeho sestry spolu s několika dalšími postavili kolem Měsíčního jezera kamenné zdi a rozšířili noční hlídku. Zdi však neměly za úkol odrazit lidské bytosti, ale sousední vlčí kmen usilující o jezero. Vodní plocha konec konců odrážela měsíční světlo tak dokonale, že to muselo být to pověstné místo, kam Bohyně sestupuje, aby požehnala svým nejvěrnějším. Boje se zdaly být nekonečné, ale Ilewyrové z každého z nich vyšli vítězně. Se ztrátami, ale vítězně - sám Areon vedl první linie a nenechal nepřítele proniknout za zdi území. Několik desítek let stál v čele bojovníků svého otce, dokud nepoznal druhou tvář kmene, jehož krví pravidelně vyživoval přírodu za zdmi kmene.

Byla jedna z horkých nocí. Jedna z těch, kdy je spánek neúnosný a příjde Vám, že pokud se okamžitě neshladíte, nedožijete se dalšího rána. Kroky ho za účelem ochlazení zavedly k nedaleké řece, kde však potkal něco zcela jiného. Na břehu řeky ležela vlčice, kterou nikdy v životě neviděl. Podle pachu mu bylo ihned jasné, že pochází z kmene nepřátel, ale přesto mu instinkt nevelel zabíjet. Jeho vítězné úspěchy mu získávaly pozornost nejedné vlčice, ale pocity, které cítil, když pohlédl na krásu ležící u řeky byly zcela odlišné, než kdy cítil. Delia, jak se vlčice představila, se nezdála být o nic méně zaujatá nezvaným hostem. Jejich schůzka tu noc nebyla poslední. Dvojice se potajmu vykrádala z kmenových táborů pod rouškou noci, aby spolu strávili chvíle pod září měsíce. Během příjemně strávených nocí se dozvěděl, že jde o dědičku nepřátelského kmene. Dle tradice nepřátelského kmene se dědička nesmí zapojovat do bojů, ani se vzdalovat z území. Přes obrovský risk ani jednomu z nich nedělalo problém možné riziko.

Riziko přišlo o několik let později. Tou dobou už o jejich vztahu vědělo několik lidí, ale zdálo se, že sestry Delii i sestra Areona udrží jazyky za zuby. Neudržely. Se džbánem se chodilo příliš dlouho a je jen zázrakem, že se ucho utrhlo až nyní. Vztah dospěl do chvíle, kdy bylo nemožné dál tajit, že z lásky dvou vlků za několik měsíců vzejde pár chlupatých dárečků. Poprvé za desítky let se náčelníci kmenů sešli v míru, aby rozhodli, jak se situací naloží. Nenávist náčelníků odmítala připustit spojení dvou nepřátelských kmenů a to dospělo k jedinému verdiktu - vyhnanství. Areon a Delia byli ze svých kmenů nelítostně vyloučeni po pohrůžkou smrti v případě, že se i jen přiblíží k hranicím jednoho z kmenů.

Spolu s Deliou začali žít potulným životem. Lesy byly ostatně dost velké na to, aby si našli své místo. Ačkoli Delia nikdy nebyla vychovávána v umění lovu, či sebeobrany, vždy zvládal zajistit vše potřebné a jeho schopnost uživit rodinu se nezměnila ani ve chvíli, kdy mu Delia dala další tři malé hladové krky. Jako správný taťka měl ze tří synků radost, třebaže jeho konstituci podědil jen jeden z nich. Během deseti let chlapce naučil všemu, co ho naučil jeho vlastní otec. Učil je stopovat, lovit, bojovat a jak se postarat sami o sebe. I když jen dva z nich pochytili matčinu inteligenci, ani jeden z nich neměl problém se rychle naučit vše, co taťka vyučoval.

Křik, pláč a oheň. To je to poslední, co si pamatuje poté, co skupina lidských lovců narazila na jejich malý tábor. Sám byl zrovna se svými štěňaty na lovu, když slyšel Deliu volat o pomoc. Pozdě. Snažil se pospíchat za svojí milovanou co nejrychleji to dokázal. Příliš pozdě. Delia se snažila bránit, ale byla příliš slabá na to, aby byla lidem k užitku - viděl pouze jednoho z lovců stát nad jejím tělem s krvavým mečem v rukou. Zaslepený vztekem vyrazil vstříc muži, kterého přetrhl vedví. To ale dalo lovcům šanci odříznout ho od štěňat. Zatímco muži svazovali drobná štěňata, Areon byl omámen velice známou látkou. Omamný dým unikající z rozbité lahve byl ovšem příliš slabý na to, aby ho uspal. Napůl omámený dokázal rozervat na kusy další dva členy lovecké výpravy, kteří se ho pokoušeli zdržet. Omamný dým si brzy vybral svou daň. Povozu, který odvedl jeho svázaná vlčata už nestačil...

Předehra/Současnost: Necelý měsíc pátrá po městech a vesnicích. Pročesal lesy až ke kořenům, ale ani v nich není ani stopy. Jeho cesta pomalu ale jistě směřuje k největšímu lidskému městu, Dyrnechu, které uneslo většinu jeho rasy. Pokud jeho štěňata nebyla nikde v okolí, musí být právě tam.
Nenapadá ho způsob, jakým z města odejde a vyjde živý, ale upřímně o něm ani v nejmenším nepřemýšlí. Jediné co má před očima jsou vyděšené čumáčky jeho dětí, které viděl odvážet tou odpornou lidskou cháskou. Se zrakem zabořeným v zemi neúnavně pokračuje po hlavní cestě směrem k Dyrnechu. Co teď jenom můžou klukům dělat? Dali jim obojky tak, jako jeho tetám a strýčkům, když byl sám štěně? Pamatuje si, že sestra mu vždy radila myslet na jídlo, když se nachází v situaci, kdy nemůže něco dostat z hlavy. Bohužel v této situaci mu ani myšlenka na jídlo ne a ne vyhnat z hlavy všechny možné scénáře, ve kterých se mohou jeho štěňata nacházet. I když... že by přeci jen? Myšlení na jídlo se zdá být snazším, když v dálce uslyší kola vyprovázená odporným lidským smradem. Na obzoru se brzy objeví kočár poháněný magií. Nebo... přinejmenším slyšel, že ta věc tak funguje.
"Z cesty, obludo!" Vykoukne z okna kočáru obtloustlý muž poté, co se kočár zastaví, když narazí na dvoumetrového vlka uprostřed cesty. "Nemáme čas tu stát kvůli lesní zvěři!"
Gwyllt se mírně přikrčí a třebaže nemluví, srst na krku se mu varovně naježí. Ano, myšlenky na jídlo jsou teď mnohem snazší. Rázně vykročí k muži, který si dovolil zvýšit na něj hlas. Obří tlapou obtloustlého dědečka popadne za trup a skrz okénko kočáru jej vytáhne ven. Tlouštík sebou zmítá a vrtí, no vše bezcílně. Vysvobodí ho až když otevře své tučné rty a vypustí z úst krátký proud ohně, který vlku spálí předloktí a donutí jej muže pustit. Tlouštík sbírající se ze země pískne směrem ke kočáru, ze kterého vyleze další muž. Tentokrát mladý, vysoký a útlý jako gotická věž.
Nenávidí oheň. Pohled na oheň ho donutil varovně zařvat, no bojácně ustoupit o pár kroků vzad. Muži se na sebe spiklenecky ušklíbnou, načež natáhnou dlaně, ve kterých se utvoří ohnivé koule. Existuje-li bůh škodolibosti, musel v tuto chvíli stát na jejich straně. V momentě, kdy plánovali koule vrhnout a zahnat gwyllta plameny zhasly s tichým puf.
Areon vypadá podobně zmateně, jako muži snažící se máchat rukama jako tonoucí se nebožák ve snaze zažehnout své ruce, no marně. To vlka donutí ke spokojenému úsměvu. "Hlavně teď neutíkejte. Když se lidem něco nepovede, tak mi vždycky utíkaj a mě se nechce běhat!" Zamručí s otrávením v hlase, když dvěma kroky sníží vzdálenost mezi nimi. Muži samo sebou plánovali úprk, ale než je nohy daly do pohybu, dvoumetrový gwyllt už každého z nich drží v jedné ruce. Bez sebemenšího zdržování utiší jejich křik jednorázovým ukousnutím obou hlav. Zatímco těla upustí k zemi, lebky zakřupají mezi zuby a zmiznou za hlasitým polknutím. Nos však prozrazuje, že to není konec.
"Nevíš, proč jim to nešlo? Normálně jim to jde..." Ohne se k okénku kočáru, za kterým stále sedí mladá žena, asi ve svých dvaceti. Ustrašená se pokouší gesty rukou (nejspíše) přivést kočár zpět k životu. Na ženu zírá s nefalšovaným zájmem, očekává odpověď, ale blondýna nemůže spustit oči z jeho zakrvácené tlamy. "Já vás poblby nechápu. Jsem na Vás slušnej, brečíte. Jsem zlej, brečíte. Co mám dělat?" Zamručí evidentně dotčený chováním ženy, když ji vytahuje z kočáru. Otravný ženský křik naštěstí pro jeho citlivý sluch netrvá dlouho.
Pokud chce do lidského města, měl by se jít umýt. Lidé by asi neměli radost, kdyby jim do města přišel takhle špinavý, takže svou cestu nyní nasměroval do lesů, kde tuší malý potůček. Ví, že k pohonu kočárů a ohni vystřelovaném z ruky se používá magie. Proč jim ale nic nefungovalo? Znamená to něco?

Magické schopnosti: XXX

Bojové Schopnosti:
- Gorfordi: Umění boje beze zbraně, kdy uživatel využívá zejména hrubé síly, drápů a zubů. Drápy a zuby jsou dost pevné na to, aby obyčejné zbraně drtily na kusy a umění tedy spočívá nejen ve zraňování nepřítele, ale zároveň z ničení brnění a zbraní, kterými útočí. Vzhledem k fyzické konstituci podobné tanku jsou sice útoky pomalejší a zdají se být nekoordinované a bestiální, no bojový styl využívá nejen výhod ofenzivy, ale i tvrdosti kůže, přes kterou mají zbraně problémy proniknout. Mimo rvaní drápy a zuby tedy využívá i úderů a chvatů na odražení útoků.

Grycadar: Spíš než o bojový styl se jedná o koncentrování síly a tedy posílení jednotlivých útoků. Dokáže svou váhu přesně koncentrovat do jednoho bodu a tím už tak devastující účinky síly gwyllta povýšit na zcela novou úroveň. Při správném využití dokáže bortit kamenné stěny, či lámat zdravé stromy. Schopnost se dá využít i při běhu, kdy svou váhu využije jako pozitivum.

Zajímavosti:
  • Jeho oči v noci září
  • Podle tlukotu srdce a pachu pozná lež - a když pozná lež, začne mu cukat pravé ucho
  • Jeho srst je hustá a nepropustná, ale zároveň neobvykle hebká a příjemná na dotek
  • Miluje drbání za ušima
  • Zbožňuje mléko a čokoládu napříč tomu, že po nich trpí bolestmi břicha
  • Vyzná se v některých léčivých bylinách
  • Často se budí ze špatných snů
  • Měří přes dva metry a váží téměř 200 kg

Inventář:
  • Zásoba vody
  • Měšec s drobnými
  • Obvazy a léky

Body: 79 ~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Hud

17. července 2018 v 12:49 | Zachary |  Scrolls

Vlákna Magie

Arcimág Aezriel

Kapitola 1.

Studium magických věd dosahuje naprosté špičky jen dnes jsem přijal další tři nové studenty, příliš nadějné, než abych byl schopen odmítnout je. Cítím jak slábnu, stárnu, prchá ze mě život a to co znám se brzy obrátí v prach. To nemohu dopustit a přeji si proto, aby řádky, jež nyní píšu měly smysl, aby těm, co je budou číst posloužily jen v dobrém, ale ať se obrátí v prach spolu se mnou, pokud by to mělo někdy pomoci zlu.

Nuže započněme. Nejprve si musíme ujasnit co magie je a jak funguje. Mnozí si pod pojmem magie představí letící ohnivou kouli a výjimkou nejsou ani mnozí tupci - jak je dle mého skromného názoru klidně nazvu, z mé profese. Magie není zdaleka jen to, co vidíme jako ohnivou letící kouli. Magie je jednoduše vše, co vidíme. Stromy, kameny, voda, vzduch i my samotní, život a vše co je možné vnímat. I smrad hnoje je vlastně dílem magie. Toto je má hlavní myšlenka a nyní vám vysvětlím její podstatu.

Nejsnazší je představit si magii jako vlákna, příliš malá, aby je spatřilo oko a je z nich stvořeno vše. Pro nás je nejdůležitější umět od sebe rozpoznat druhy vláken a umět s nimi pracovat. Rozdělme si je barevně. Základní a nejvíce vyskytovaná vlákna jsou zelená. Jsou to vlákna, jež utkala samotná Matka, jsou to lesy, potoky, hory, vzduch, co dýcháme, jídlo, co jíme, vlastně i my samotní. Tyto vlákna jsou ze všech nejpevnější, a i ti nejlepší druidové, jež tráví celý život studiem přírodní magie je dovedou ohnout jen minimálně. Můžou vytvarovat strom k obrazu svému, avšak nemohou zapříčinit to, aby jen tak měnil barvy nebo, aby na něm rostly listy i za zimy. Mocní mágové dovedou ovlivňovat i těla živých tvorů, avšak již desítky let jsem nezažil nikoho, kdo by to dokázal jen tak, jen za využití toho přediva života, kterým jsou ona zelená vlákna.

Pro nás však mnohem důležitější jsou vlákna jiných barev. Modrá, bílá, černá nebo snad i rudá. A i to jsou jen příklady a dohady, každý druh magie má svou barvu podle toho, ke kterému ze základních typů magie mají nejblíže. Tyto vlákna již vytváříme my mágové a tvoříme z nich divy, kterými oslňujeme ty, kteří tímto uměním neoplývají. Chráníme je a někdy tyto schopnosti musíme využít ke zničení nepřátel. Ať už tvoříme kouzla jako vyvolávání živlů nebo různá zakletí, která nejsou ani na první pohled viditelná, vše je stále stejného principu, kdy sami tvoříme vlákna a sami je splétáme do těchto podob. Ti nejmocnější mágové v našem Kruhu dovedou svá vlákna napojovat na ta zelená a pomocí nich je ovlivňovat tak, jak by nám to samotná manipulace jen se zelenými vlákny nikdy nedovolila, klidně je i zcela zpřetrhat, jak nám to často ukazují černokněžníci, ač jsou sebevíce zavrhnutíhodní. Vždy jsem se na toto prznění přírody díval skepticky, avšak nejde upřít, že do této kategorie patří i léčitelství a další věci, která dodnes udivují nejednoho felčara.

~ ~ ~

Caer Teirnon

17. července 2018 v 12:35 | Admins |  Characters
Nick: Kurokaze-Ezekiel

Jméno: Caer Teirnon

Věk: 479

Rasa: Arial Ddraig

Strana: Neutrál

Povolání: Vysoce postavený člen duchovenstva/církve, dříve alchymista v menších městech

Charakter: Už od pohledu působí jako někdo z vyšší společnosti, za kterou se díky své rase a původu jistě považuje, ale hned na první pohled je to hlavně díky oblečení, ve kterém cestuje. Vyšší společnost je ovšem pro většinu běžných lidí, bytostí, z měst a vesnic spojována právě s namyšleností a pocitem nadřazenosti nad ostatními. Což vlastně více méně odpovídá i jeho skutečnému postoji k okolí, ovšem ne do takové míry, jak by se mohlo zdát.
Při představení jiné osobě se většinou ani neobtěžuje se slovy, jen pohledem do očí s lehce pobaveným úšklebkem, pokud se mu zdá osoba simpatická úšklebek nahradí lehkým kývnutím. Tedy tohle platí jen pro muže. Ženám se vždy lehce pokloní...zřejmě pozůstatek šlechtických způsobů, i když to ženy často zaskočí nebo se dají do smíchu.
Je až nepřirozeně klidný, není moc zvyklý dávat najevo emoce. I když si většinou neodpustí posměšné poznámky a to téměř na kohokoli. Není zvyklý poslouchat rozkazy a dělá mu problém uznávát něčí autoritu.
Jeho snad největší, nazvěme to "slabinou" je přehnaná nedůvěřivost ostatním a jakákoli možnost spolupráce, vždy spoléhal jen sám na sebe i ve chvílích, kdy by prostě bylo moudřejší nechat si pomoci. Raději sám půjde na smrt, než aby požádal o pomoc nebo ji jen přijal.
Ve zmíněných případech do značné míry hraje roli právě jeho namyšlenost.
Mezi jeho kladnější stránky patří například vysoká inteligence a klid při rozhodování, ať už jde o jakkoli vážnou situaci, ať už pro něj samotného či pro ostatní.

Minulost: Vyrůstal v horách na severu dračího ostrova, ale jemu samotnému se tenhle styl života nezamlouval, jako snad jediný z draků nesnášel přebývat v této podobě a čím dál více se uchyloval k výpravám na pevninu jen proto, aby na sebe mohl brát podobu lidí. Jeho výlety stále nabývaly četnosti a hlavně délky pobytu mimo ostrov. Nikoho tedy nepřekvapilo, když se po svém odletu již nevrátil.

Je nutno zmínit, že byť je drakem světla, jeho lidská podoba je kupodivu pravým opakem, co se vzhledu týče...temně černé vlasy, oblečení, ale i chování k lidem...Jediným aspektem, který prozrazuje světlo je zářivě zlatá barva očí ladící ke zlatým ornamentům a runám na obleku.

K bytostem z pevniny, jak je nazýval, byl vždy lhostejný a nebral je jako sobě rovné. Nejspíš i proto mu nijak nevadilo použít značnou sílu k tomu, aby si zabezpečil prostředky k životu na pevnině. Zanedlouho se nastěhoval do sídla v horách, jednak kvůli tomu, aby byl co nejméně nápadný a z části kvůli nostalgii z jeho domova, vždy měl rád chladné počasí. Měl co potřeboval, rozhodl se tedy nadále své schopnosti skrývat a nepoužívat je...aby tak nepřitáhl nechtěnou pozornost kohokoli v okolí.

Na nějaký čas se tedy úplně skryl před okolním světem, což mu v mrazivých horách pokrytých sněhem a ledem nečinilo až takový problém. Jelikož se tak nějak dobrovolně vzdal síly, vynaložil veškerý čas na studium bylin, jedů a léčiv. Což ho zaujalo a začalo bavit více než si představoval. Bylo to něco úplně nového, něco, co se zdánlivě podobalo lidskému snažení napodobit vrozenou sílu magie ostatních bytostí. V horách však trávil čas ze dvou důvodů... jedním byl sběr bylin a druhým trénink jeho síly, kterou se nyní již nebál projevit, zejména pro to, že na místě, na kterém byl, nemohl nikdo zahlédnout jeho magii a vyprávět o ní. Před lidmi a vlastně celým okolním světem ji nadále pečlivě skrýval. Ve volném prostoru měl daleko více možností a nemusel se bát, že ho někdo uvidí, mohl tedy trénovat v plné síle a každým rokem posouval hranice toho, čeho byl schopný se svoji silou dosáhnout. On se s darem magie narodil a po pár staletích tréninku jeho aspektu světla již neměl v čem se zlepšit. Tohle mu ale dávalo další, nové možnosti a hlavně naplňovalo pro něj snad nekonečně plynoucí čas. Hory ale byl nucen opustit, jelikož odtud by se k více informacím jen těžko dostával. Jeho cesta tedy vedla do jednoho z velkých měst v okolí, kde se pomocí zdejší knihovny dále vzdělával v oblasti alchymie. Netrvalo dlouho a začalo se o jeho nadání mluvit na tržišti a pak dokonce i v okolních městech.

Po návratu do města se chtěl ucházet o pozici městského alchymisty, což mu ovšem nebylo umožněno. Právě tohle byl první krok k dalšímu vývoji událostí, kdy si vybudoval vlastní laboratoř a začal se věnovat převážně jedům a halucinogenům, přčemž tehdy ve službách města bylo nejmoudřejší zabývat se buď přímo prodejem bylin nebo výhradně léčiv, do oblasti jedů a ostatních látek, které nebyly zrovna žádoucí k šíření, se mohl naplno ponořit až nyní, když pracoval sám bez ohledu na přání města, ale hlavně bez kontroly nad jeho prací. To byla dráha, která ho přirozeně přiměla k nehezkým věcem v podobě pokusů a testování jedů na zvířatech. Tím to ale pouze začalo, zvířata mu později přestala vyhovovat, jelikož měl touhu zjistit, jak bude daná látka fungovat na skutečné lidské tělo. Dostal se tak až k únosům lidí a testování na těchto pokusných objektech. I když je pravda, že většinou stahoval z ulic jen ty, co dělaly problémy nebo ztracence, kteří se váleli v zaplivaných uličkách. Právě díky tomu nemohl zůstávat dlouho na jednom místě, takové mizení osob by bylo až moc podezřelé. Cestoval daleko od rodné země, občas zaznamenal nějaké povídky o tragédii, která postihla rodinu ze severu, ale z toho už si nic nedělal. Naopak, při každé takové zmínce se musel jen pousmát, jakoby ho těšilo, že je konečně slavný a ostatní o jeho existenci ví a nepochybují o jeho umění.

Skoro sto let cestoval z jedné země do druhé, od města k městu. Avšak přizpůsobit se pokroku a lidským vynálezům mu dělalo problémy, tedy alespoň ze začátku, uplynulo několik desítek let a zvykl si, že je třeba přizpůsobit se okolí, hlavně kvůli nenápadnosti. Jediné, čeho se ale nevzdal byl honosný oblek, který nosí stále, i když ve vesnicích a městech je terčem snad všech pohledů na ulici, ale to přechází bez povšimnutí. Přeci jen považuje lidi skoro až za odpad, takže jejich názory a pocity pro něj nic neznamenají. Vyrůstal ve společnosti, která byla vedena k tomu, že právě draci jsou bytostmi, které by existovat neměly. Ovšem jeho pohled je naprosto odlišný, draci jsou nadřazeni ostatním. Dokonalé úžasné bytosti. Chování i důvod lidí je ovšem pochopitelný...čistý strach. Což ho samotného těší, je dobře, že se jeho i ostatních bojí.
I když se do hlavního města přistěhoval před mnohými lety, nikdo do dnes netuší co je vlastně zač, kde žil nebo kdo byli jeho rodiče. Což z pochopitelných důvodů ani znát nemohou. Jak se vlastně dostal do tak vysokého postavení hierarchie v hlavním městě a proč se rozhodl zůstat právě zde. Jestli to má snad nějaký hlubší význam nebo to byla jen čistá náhoda.
Ale to bylo již dávno, nyní patří k jedněm z nejvyšších členů církevního tribunálu, který mnohdy pomáhá s rozhodnutími samotnému vedení města. Také jakožto inkvizitor byl pověřen stíháním těch, kteří se provinili vůči zákonům města a předvedením těchto provinilců před spravedlivý soud, aby byl vynesen rozsudek. Pokud ovšem byl vynesen rozsudek již před tím, než se vydal na cestu, což byl pouze rozsudek smrti, byl právě on tím, kdo se ujal role kata a osobu na místě, po právu sprovodil ze světa, aby ji očistil. Žije v nejvyšší čtvrti města, co se týče společenského postavení a vlivu, v Blodau. Bylo to opravdu krásné místo pro život. Když už měl zajištěné postavení ve městě, mohl začít připravovat vzestup ještě do vyšších pozic. V tom mu bylo jasné, co bude dál...

Aby upevnil své postavení předvedl lidem jen malou ukázku svých schopností manipulace se světlem a jeho energií. Od toho momentu dostal jeho život zcela jiný význam. Od té chvíle věřil ve vyšší význam jeho samotné existence a prohlašoval se za osobu, vyvolenou právě tím jejich bohem, v kterého tak věřili. Což u něj samotného vyvolávalo jen pobavení nad jejich hloupostí...ale proč toho nevyužít, když má onu možnost. Ten, který má nyní opět vyvést svět z temnoty a chránit město a obyvatelé při boji s draky.

Lidé se v dobách, kdy mají stát proti tak mocným tvorům jako jsou draci, až příliš uchylují k pomoci někoho mocného...boha nebo čehokoli vyššího než jsou oni sami.

Předehra/Současnost: Už to bude skoro dvacet let, co žije přímo v hlavním městě, někteří podezřívaví lidé si dokonce začínají šeptat cosi o tom, že Caer Teirnon není jen ten divný cizinec, ale museli si již všimnout toho, že se jeho vzhled ani po dvaceti letech vůbec nezměnil, což je pro lidskou rasu takřka nemožné a pro něj by mělo být přirozeně také. Ovšem tyto naprosto zbytečné a malicherné myšlenky, možná i obavy zanedlouho zastoupilo něco tak velkého, čeho by se měli obávat, že to nevyděsilo jen pleb, ale také všechny ostatní...od spodiny, přes vysoce postavené dokonce i samotného krále. I Teirnon a snad celý zbytek světa s ním, se začal bát. Neboť nikdo pořádně nechápal, co a hlavně proč se stalo. Ulice města potemněly, komunikační krystaly jakoby rázem utichly...když se lidé po prvotních zmatcích trochu uklidnili, byli nuceni městem opět rozvěšovat staré dobré lucerny, namísto kdysi zářivých krystalů. On jako jeden z mála obyvatel města, nepočítaje tedy zdejší elitu z magické věže, byl zasažen touhle událostí ve velkém rozsahu. I přes to, že to navenek vidět nebylo, on uvnitř cítil něco děsivého. Byť on sám, díky svému způsobu života a postavení magii v hojné míře nevyužíval, cítil se přes to úplně bezmocný, bezbranný...k ničemu. Stejně, jako se magie během chvíle vytratila magie z něj, tak zmizela i z celého zbytku světa. Jako stvoření úzce spojené s energií samotnou nejlépe věděl, jak funguje a že tohle bude mít dopad na úplně všechny bez výjimky. Ve svém nitru ale i přes to cítil záblesk, podobající se magii, ovšem nebylo to nic z toho co znal, možná si to jen nalhával, aby se trochu uklidnil a zahnal onen zničující pocit bezmoci.

Magické Schopnosti: Jeho silou je již z podstaty rasy světlo. Neovládá tedy nic jiného, ovšem zaměřil se na zdokonalení právě tohoto druhu magie, jakožto své přirozenosti.

Golau - Materoli egni - jinak také Manipulace světlem a zhmotnění světelné energie - Lomení světla, zhmotnění energie do různých podob od poletujících motýlků pro zahnání nudy nebo pobavení dětí ve městě, až po formy štítu chránícího uživatele, zbraně či pole sloužícího k uzavření hrozby ať uvnitř či vně. Struktura jeho výtvorů se odvijí od objemu zhmotněné části a vzdálenosti, ovšem také od síly, která na ni zapůsobí. (Např. zavře-li 5 metrů vysokého kamenného golema, kvůli nutné velikosti bariéry a fyzické síle tvora, se bariéra při třetím úderu běsnící hory kamene rozletí na kusy, jakoby byla ze skla.) Bariéru vytváří do maximální vzdálenosti 10 metrů od něj samotného, rovněž velikost bariéry je maximálně o kruhovém poloměru 10 metrů. Pokud není zničena nebo zrušena, sama se rozplyne po uplynutí 15 minut. Maximální hranice i pro ty nejmenší výtvory jako jsou třeba zmínění motýlci je 20 metrů.

Bojové Schopnosti:
Základy umění boje zblízka, beze zbraně. Se zbraní se kdysi pokoušel naučit, však boj s ní vyčerpává. Není zvyklý mávat s něčím tak těžkým jako je třeba obouruční meč. Proto se tomu dále nevěnoval.

Zajímavosti:
  • Snad jen dost netypická barva očí, zlaté, dokonce s lehkou září se jen tak nevidí u člověka, za kterého se ve své lidské podobě vydává.

Inventář:
  • Válečné rukavice sahající až k loktům, kovové boty pod kolena (oba páry "zbraní" vyrobeny v dračím stylu, snad aby si připomínal svůj původ - tuto kombinaci začal nosit teprve nedávno, kvůli vlastní ochraně od doby, co není schopen využít magii)
  • Krom svého oblečení nosívá malé skleněné nádobky, prázdné i plné (povětšinou jedy, ale občas si vezme i nějakou tu léčinou mast)

Body: 75

Runy: XXX





Brannarwolaeth

17. července 2018 v 11:58 | Admins |  Characters
Nick: Zachary

Jméno: Brannarwolaeth. Mezi lidmi si nechává říkat Brann.

Věk: Toto číslo již pohřbil čas v propadlišti dějin, odhaduje se něco přes 7 000 let.

Rasa: Nefol Ddraig

Strana: Zlo.

Povolání: Arglwydd Draig (Dračí Lord)

Charakter: Pokud se snažíte pochopit Brannův charakter musíte si uvědomit hned ze startu jednu věc. A to sice tu, že je to zcela zbytečná snaha. On není někým, kdo by se dal poznat nebo snad pochopit. Skrývá se v něm mnoho osobností, mnoho tajemství a snad i až příliš šílenství. Jeden den se může nechat zlákat k pití, vtipům a všemu co dobrá společnost může nabídnout a druhý den celou tu hospodu zadáví. Proč? Chce vědět jaké to je.
Brann trpí až chorobnou touhou po poznání, po tom, aby věděl, jaké to je mít takové nebo jiné pocity, jak chutná jed nebo jak bolí řezaní do masa, ač obvykle ten popis nutí po jiných, nikoli po sobě. Drásá ho myšlenka toho, že je na světě něco, co ještě nezná a vzrušuje ho, pokud takovou možnost má na dosah ruky. Za svůj život však zažil již mnohé a jen máloco jej překvapí nebo vzbudí tento opravdový hlad po poznání.
Mnozí by jej popsali jako čiré zlo a temnotu. Mají pravdu. Jiní by jej popsali jako baviče, co hraje krvavé divadlo. Mají pravdu. A jiní by jej popsali jen za někoho, kdo se stal obětí okolností své doby. Pokud chce mají pravdu i oni. To on určuje pravidla. Zlo a dobro. Pravda a lež. Pojmy tak nejasné, tak mlhavé, šedé nebo snad černobílé, jak den a noc? Kdo vlastně určuje, co je co? Kdo dává ta skutečná pravidla, která mají toto určit, kdo je vlastně tím, kdo řídí naše životy? Nikdo. Srát na ně. Nic neznamenají. To on dává pravidla a vy se podle nich budete řídit.
Nesnáší výsměch druhých k jeho osobě a velmi jej trestá. Jak? Těžko určit, sám je velice vynalézavý a originalita je něco co u něj rozhodně převládá. Je nepředvídatelný a nikdy není jisté co udělá. Rád má však sám situaci pod kontrolou a tahá za nitky panáčků v každé z jeho nekonečných her…. Jsi si opravdu jist, že nejsi jedním z nich?

Minulost: Golaubaith tak jsem se jmenoval, tak mě nazývali mí starší, tak na mě volali a s tímto jménem jsem byl také pohřben, pohřben v nitru sebe sama. Světlo naděje. Abyste pochopili celou tu spletici zmatin a událostí, ze kterých se tvoří má historie, stará téměř jako tento svět, nemohu mluvit o sobě. Musím vám povědět o Nebeském draku, Nefol Ddraigu, který nesl libozvučné jméno Golaubaith.
*
Byl jeden z prvních a přesto poslední. Poslední, jehož stvořili sami bohové. Ne proto, aby ukázali, jak dovedli tento druh k dokonalosti, ale proto, že chtěli vidět jaké to bude, když se bude jimi stvořený tvor učit od svých starších, od těch, jež byli na tomto již téměř půltisíciletí. Chtěli vidět růst Nefol Draiga bez jejich zásahu, bez jejich pevného vedení.
Starší toho mladého přijali jako dar od bohů a vzali jej mezi sebe. Učili, trénovali a tvarovali jeho mysl, tesali to kým měl být z jeho masa. Povedlo se nebo to tak vypadalo. Golaubaith se stal ztělesněním toho co se na tomto světě dalo považovat za dobré a správné. Léčil a podporoval slabší, své i jiných ras, řešil spory s moudrostí, která proslavila jeho druh. Byl pln mladického zápalu a s chutí se učil všemu novému a především magii, která jej fascinovala. Pouštěl se v ní daleko, tolik, že to některé staré draky začalo znervózňovat. Rozhodli se jej poučit a varovat. Pověděli mu o Temnotě. Pověděli o ní někomu, kdo se s ní nikdy nesetkal.
Ač už se to zdá neuvěřitelné sebevíc, před tolika lety bylo jen málo úkazů, co skutečně ukazovalo na to, že v tomto světě je i zlo a zkaženost. O to méně v Awr-en Nfol. Na tento svět dohlíželi bohové s draky po svém boku. Golaubaith si jejich kázání vzal k srdci a s upřímností jim odpověděl, že sám se nikdy o temnou magii nechtěl pokoušet, ani nepokusí. Draci v jeho slovech viděli moudrost a pyšně se naparujíc mu pověděli, že je velice moudrý a jistě nikdy nepřinese ničemu zkázu. Ani on se v tu chvíli neubránil a propadl pýše. Pýcha … jak málo stačí.
Trvalo dalších několik staletí a jeho pýcha rostla. Právě pýcha mohla za to, že začal pochybovat o existenci Temnoty. Sám přece nic takového nikdy nespatřil, tak jak to mohlo existovat, byl tu na světě už dlouho a myšlenka na to, že je tu něco, co nezná a co nemůže prozkoumat jej drásala. Drásala jeho rostoucí pýchu. Přesto neporušil své slovo. Sám se nazýval někým, kdo své slovo přeci nikdy neporuší. Pro své pátrání zvolil jiný způsob. Způsob, jež by otřásl každým, takový, z něhož tuhnula krev v žilách. Přesto se nikdy nezavázal, že něco takového neudělá, nikoho by ani nenapadlo po něm takový slib žádat, bylo to zkrátka nepředstavitelné. Pro svůj plán potřeboval někoho podřadné rasy, někoho, kdo by Temnotě mohl přeci propadnout snadno, vždyť byli tak slabí. A že by se mýlil? Jak by mohl, když už po staletí byl dle slov ostatních, a nakonec i svých straších, symbolem moudrosti a správných rozhodnutí.
Najít někoho nižší rasy bylo snadné. Zlákal tu ženu ve své lidské podobě, řekl, že jí něco ukáže a ukázal. Když se přeměnil žena se třásla a zoufala, ač se ji pokusil svým hlasem uklidnit. Ale jeho hlas jí bolel, nezvládala to a nemohla to zvládnout. On to nechápal, přišlo mu to tak přirozené, až nakonec skončila mrtvá. Zklamání. To bylo jediné, co cítil, žádná lítost, žádný stud. Ani nevěděl proč. Nevzdal se a pátral dál. Podobných případů bylo ještě několik. Potom následovalo pár, kteří byli schopnější, snad možná i mágové, kdo ví. Žádal po nich, aby přijali Temnotu a ukázali mu jak vypadá, prostá žádost v jeho očích, avšak odpovídali mu se smíchem. Odmítli a ještě se smáli. Jemu však do smíchu nebylo. Bral to jako urážku a žádný drak, vůbec žádný natož takto hrdý tvor jako byl Golaubaith neodpustí urážku od někoho, kdo je méně než on. Zabil je … pomalu, aby mohli litovat. Tak se to stalo ještě několikrát, vše zcela v utajení. Beze svědků. Vše na první pohled zcela zbytečně, bez výsledku. Začínal být zoufalý a jakmile strávil hledáním deset let, prozřel. Objevil temnotu, našel konečně význam toho slova, ovšem nenašel ji v žádné z jeho objetí. Zrodila se v něm, hluboko v jeho nitru. Toto zjištění jej však neodradilo, ani jej nepřinutilo litovat, on byl svírán zcela jinými pocity. ≈ Byl fascinován. ≈
*
Život Golaubaitha pokračoval dál ještě jedno století. Vše následně zakončilo něco, co nikdo nečekal a co už nemohl ignorovat žádný z draků nebo si toho snad nevšimnout. Do jeho života totiž vstoupila žena, dcera jejich tehdejšího krále, zcela nádherná, v dračí i lidské podobě. Jen jednou, jednou jedinkrát se jí pokusil svést, pokusil se, aby s ním šla dobrovolně, ale odmítla ho. Sama sebe považovala za příliš mladou a ač sama nechala tyto dveře otevřené, on to neviděl, nechtěl to vidět. Viděl jen odmítnutí a další urážku.
Stalo se to za bouře, tak krásné, že se nechala zlákat vysoko do mraků. Než si stačila uvědomit jeho skutečný záměr, bylo již pozdě. Obmotal její tělo tím svým, byl silnější mocnější a oba dva se spolu zřítili k zemi. Ochránil je magií před smrtí i tak však byla potlučená a naprosto vysílená. Ideální pro to, co chtěl učinit. Vzal si ji. Několikrát a pokaždé přidal něco víc ze své temné stránky, pokaždé to bylo pro ni o něco horší a když … když jsem konečně uspokojil veškeré své tužby a choutky, spolu s tím, jak vydechla naposledy, bylo jasné, že zde zemřeli dva draci … nikoli jeden. A já … já zde povstal z popela. Už jsem odmítl to směšné jméno, odmítl jsem to, kým jsem měl být. Zabil jsem Golaubaitha. Vyměnil jeho život za svůj.
Toto se již neutajilo. Ani jsem to neměl v úmyslu. Už mě to unavovalo … ti bláhový starci, jež mne učili a už před nějakou dobou odešli na odpočinek, ti bláhoví králové všech ras, ti jež se báli zjistit čeho je temnota v nich schopna. Každý má v sobě kus temnoty a já jsem toho důkazem. Temnota, jež se rozrostla do rozměrů, kdy ji už nejde jen tak ignorovat. Tělo té ženy jsem tam nechal ležet jen tak a zkrátka odletěl. Už jsem vlastně zapomněl i její jméno, neznal jsem ho ve chvíli, kdy mě přestala zajímat. Nezajímalo mě už mnoho věcí, včetně ostrova draků. Chtěl jsem poznat jiné rasy, chtěl jsem vidět, co dovedou, chtěl jsem vidět, jak se budou bránit … jak budou hořet, jak budou řvát. Byl jsem pln nadšení a zvědavosti.
*
Byla to dlouhá léta, plná zmaru a krve. Dokonce i dračí král se odhodlal k něčemu co se zdálo být tehdy nepředstavitelné … vyhlásil válku jedinému draku ze svých řad. Poslal na mě své vrahy. Samozřejmě jsem prokázal svou zdvořilost a vrátil jsem mu je … kousek po kousku. Dokonce jsem si vyhrál i s balením. Vždy jsem měl smysl pro originalitu, taktéž pro drama nebo i třeba poezii, ač nápad psát králi draků milostné básně jsem zavrhl, až příliš triviální, hodné leda blázna. Vypadám snad jako blázen?
Ač se to zdálo i mě samotnému divné, někteří z jiných ras měli touhu se ke mně přidat. Mnozí vládli zajímavou obvykle dosti temnou mocí … zvědavost je pěkná mrška. Nechal jsem je tedy aby mě bavili a vzal je pod své křídla. Brzo jich bylo dost na rozpoutání opravdové války. Proti komu? Záleželo na tom? Asi ano. Válčili jsme proti mé rase, jak jinak … vrazi už mě unavovali, ale co bylo zajímavější, byl otevřený střet. Prohrávali jsme … jak jsem ostatně čekal, a proto jsem zamíchal kartami a sám se vložil do boje plnou silou. Misky vah se otočili a my porazili vše co na nás ten pikový král poslal. Bylo to až směšně triviální a tím to začínalo být i nudné. Téměř půl tisíciletí jsem se takto bavil. Válka, ač občas stále zábavná se mi nakonec přeci jen omrzela. Řešení? Snadné. Zkrátka jsem odešel.
Našel jsem si místo pro odpočinek, jelikož jsem došel k závěru, že tento svět mi již nemá co nabídnout … snad proto i ostatní draci odcházeli dříve, než museli. Co se stalo s těmi, co mi sloužili a vedli za mě válku? Vypadá to snad jako moje starost? K čertu s nimi, už mě nudili a být s nimi ještě chvíli povraždím je sám. Století po mém zmizení se musela jistě roznést zpráva o mé smrti a o tom, že opět zavládne mír. Nikdy neuměli chápat mé pohnutky a tudíž chápu, proč mě měli za mrtvého a tuto falešnou lež jim nezazlívám, ale já nezemřel. Pouze jsem se uchýlil k dlouhému spánku, snad až příliš dlouhému.
*
A co se dělo pak? Z toho, co vím, tak během několika staletí vymazali draci mou existenci Jakýkoli záznam o ní. Byl jsem hanba jejich rasy, a především jsem byl znakem jejich selhání. Zanechali po mě jen legendu, pohádku na strašení dětí a po několika dalších dekádách jejich životů už ani oni nevěděli, zda je to skutečné nebo jen pohádka. Legenda. Báje.

Předehra/Současnost: Mynydd chwith. Mlhavá hora. Tak se začalo říkat tomu místu, na které se všichni báli chodit. Nikdo se z tama nevrátil zpět. Uschnuly, jako stránky starého papíru. Dokonce i někteří draci. Bylo to zapovězené místo. Nikdo, kdo chtěl žít se tam nesměl nikdy vydat. Vzniklo mnoho teorií, mnoho legend, pohádek o tomto místě, za celé tři a půl tisíciletí jich byl bezpočet, ale žádná se nikdy nepřiblížila skutečné pravdě. Spal tu. Spal a čekal. Na co? Až se stane něco neočekávaného… Marné se to čekání zdálo. Marné. A přesto …
Se něco změnilo. Mlha, jež měla vždy toto místo zakrývat poodstoupila a odhalila tělo toho hada … na první pohled mrtvého, jak by si jistě mnozí přáli. On však spal. Spal … až do teď. Stalo se totiž něco, co vše změnilo. Zem se pohnula, sesunula se z jeho šupin, aniž by se otevřely ty jeho vražedné, pichlavé oči, jako by jen ze spánku protahoval. Byl však vzhůru. Ne, že by ho něco vzbudilo, spíše přesněji řečeno, mu něco již zkrátka nedovolovalo spát.
Magie… Otevřel oči. "Jak je to možné?" Pronesl tiše, ač i tak se z hory sesunulo několik kamenů. Nic necítil, žádný magický pulz, jež se pro něj stal přirozeným, stejně jako tep v žilách. Magie byla tepem v žilách této země. Na chvíli plaz strnul v pohybu a opět zavřel oči. Nechtěl již spát. Hledal a našel. "Zajímavé …" Magie nezmizela, pouze se změnila, změnila svůj tep, svou zavedenou podobu, jako by se ve velkém stroji zpřeházela ozubená kolečka. Stroj běžel dál, ale obsluhoval se jinak. "Velice zajímavé …" pokračoval zadumaným hlasem a konečně se zvedl, odhlalujíc tak celé své tělo, jež obtáčelo horu. Aniž by to sám věděl, na tuto chvíli čekal, až se něco podobného stane. Až se stane něco … co nečekal. Ale kdo? Příliš otázek a málo odpovědí.
Jednu odpověď ale znal. Už nechtěl spát a byl čas, aby svět opět poznal, že legendy někdy ožívají…

Magické Schopnosti
Mwy o hud - Splétač magie. Aby jste tuto schopnost pochopili je třeba si magii představit tak, jak to napsal Arcimág Aezriel. Představme si magii jako vlánka. Předivo, jež tvoří tento svět. Zelená vlákna pro přítodu, elementy a samotný život. Tyto vlákna nelze rozpřádat, jde je pouze ohnout za pomocí jiných vláken, jež představuje samotná magie, tak jak magii vnímá většina lidí. Ty mívají mnoho barev, modrou, bílou, černou, obávanou rudou a mnoho dalších. Právě tyto vlákna nejsou tolik stabilní, jako ta zelená. Lze je přečíst, ovlivnit, zpřetrhat a obrátit.
V tom právě spočívá tato schopnost. Brann díky ní dokáže vidět vlákna, vidět jak jsou přesně spletená a jaké zakletí tvoří. Vlákna pak dokáže dokonale ovlivnit a změnit. Štít chránící město zmizí, zakletí, jež mělo meč chránit před poškozením jej zničí. Kouzlo, které bylo vysloveno k uvaření krve protivníka, se po vyřknutí několika dalších formulí obrátí na sesilatele. Je to jako zcela nový jazyk, umění, kterému on dokáže rozumnět téměř jako své vlastní mateřčině.
Nemluvě o tom, že zakletí, jež provádí on sám bývají často vnímána, jako zcela dokonalá.

Yn ofnus - Zvrácený. Brannarwolaeth je stále Nefol Draigem, ač již jiným, než jak známe ty ostatní. Jeho schopnosti i samotná podstata jeho bytí se změnily. Staly se zvrácenými a opakem toho co má Nebezký drak představovat.
Jeho moc nad počasím se změnila v moc, která přivolává jen neštěstí, bouře a hurikány. Již nedovede oblohu rozjasnit, avšak z bouří, jež vyvolá on sám zalezou i lidé do boudy ke svým krčícím se psům.
Léčivý dech, který za jeho mládí ulevoval od nemocí a vracel život těm, jež zemřeli předčasně se změnil v pravý opak, dech černý jako sama noc. Život nedává, ale bere, a to konkrétně tak, že krade lidem čas na tomto světě. Statný muž může mít během chvíle tělo starce nebo se úplně rozpadnout na prach, pokud v dechu zůstane příliš dlouho.
To, co se vlastně nijak nezměnilo je jen jeho schopnost zneviditelnit se a měnit délku svého těla. Tuto schopnost stále sdílí s ostatními svého druhu.

Bojové Schopnosti: XXX

Zajímavosti:
  • Po jeho zádech lidské podoby se táhne tetování, které pokračuje přes jeden bok až ke slabinám. Sám nikdy neříká nic o tom, co má představovat, každý v něm může spatřit něco svého.
  • Má slabost pro krásné věci, jak je pro lidi u draků známo, ač s nimi nerad obchoduje. Má je jen pro vlastní potěchu oka.
  • Často si potrpí na umění, pokud na něj má náladu, a to i jak na písně skladů, tak i na obrazy malířů, či tvrdou práci sochařů.

Inventář:
  • Měšec s penězi.
  • Meč z dračí oceli.

Body: 99

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt




Gwyllt

17. července 2018 v 9:27 | Aki-kun |  Species
Rasa: Gwyllt

Popis: Nikdo si není přesně jistý, jak dlouho tyto bytosti existují. Někteří tvrdí, že stáií u zrození první víly, jiní si stojí za tím, že jsou omylem, který bohové spáchali teprve před pár tisíci lety. Gwyltové se o své tradice a historii s nikým příliš nedělí a vzhledem k silné teritorialitě málokdy pustí cizince dost blízko na to, aby měli šanci se k nim jakkoli přiblížit. Jde o rozmanitou rasu, která se vyskytuje v nespočtu tvarů, barev a schopností. Tato rozmanitost je právě jedním z důvodů, proč neexistují jako celistvý národ, ale spíše jako rozmanité kmeny rozeseté po celé zemi. Každý kmen má svou vlastní kulturu, no každý z nich v závislosti na svém druhu a místě výskytu uctívá jiná božstva. Vlčí kmeny jsou pověstné uctíváním bohů Měsíce, zatímco kmeny krokodýlů sídlící v bažinách často vzývají vodní bohy. Jejich podoba se samozřejmě odvíjí od terénu, který obývají; ještěry nalezneme především na sluncem rozpálených horách a v mokřinách, psovité a kočkovité šelmy dominují lesům a medvědi vládnou ledovým pláním. Většina kmenů je jednodruhových, ale jsou i takové, kde naleznete různé druhy stejné čeledi. Obvykle v čele kmene stojí náčelník, který volí nástupce ze svých potomků, no tradice se může lišit v závislosti na jednotlivých kmenech.
Většina ras se na ně dívá z patra díky jejich velice nízké inteligenci. Ano, obvykle jednají zejména na základě pudů a ano, drtivá většina má podprůměrnou inteligenci, ale rozhodně to nemůžeme říct o všech členech rasy. Každý kmen se liší - velké šelmy a ještěři dosahují až dvou metrů, působí jako živoucí tanky a ti nejlepší sami ustojí pětici ozbrojených mužů. Tyto kolosy jsou nejpočetnější, ale zároveň také nejméně inteligentní, právě oni šíří stigma stupidity. U menších ještěrů a šelem najdeme naopak více obratnosti, rychlosti a inteligence, která může být (především u lišek a koček) až nadprůměrná. Menší druhy gwylltů dorůstají velikosti člověka v závislosti na druhu. Na rozdíl od dvoumetrových tanků, kteří používají své drápy a brutální sílu, menší druhy gwylltů jsou výbornými šermíři a lukostřelci. Žádný gwyllt však neumí ovládat magii. Dožívají se 200 let, ještěři až 500 let.
Rasa gwylltů nikdy nebyla konfliktní vůči ostatním, dokud neměli důvod. Vždy vzájemně koexistovali s elfy v podobě drobných výpomocí. Zatímco elfové pomáhali s magickým vylepšením zbraní, gwyllté pomáhali hrubou silou vystavět elfům domy. Dobré vztahy mají i s vílami - některé kmeny sídlí poblíž vchodů do vílích říší a chrání je před nechtěnými návštěvníky. Pokud docházelo k bojům, šlo vždy o jednotlivé kmeny a pokusy získat jejich území. To vše až do nájezdů lidí. Několik nájezdů na mnohé kmeny skončilo pro lidské bytosti katastrofou - ostatně napříč početní převaze hrubá síla a pružnost mnohých gwylltů stačila k odražení útoků. Protiútok lidské rasy je důvodem, proč je taková vzácnost vidět gwyllta. Lidé využili základních zvířecích pudů nepřátel a vyvraždili je pomocí jedových oblaků a ohně. Zatímco lesní gwylltské kmeny byly schopny se spojit proti lidem a odrazit je, kmeny na ledových pláních téměř zanikly spolu se sněžnými elfy. Nejpočetnějším druhem jsou tedy ještěři, kterých se útoky lidí dotkly nejméně. Po odražení lidí se lesní gwyllté rozdělili zpět do jednotlivých kmenů. Někteří z nich však skončili jako v rukou lidských otrokářů, kteří využívali jejich síly ve svůj prospěch. Na kontrolu zotročených gwylltů se využívalo magických obojků potlačujících vzdor.

Vhodná povolání - Stopař, lovec, dělník, posel, voják, hlídkař, lukostřelec

Nevýhody - velké šelmy a ještěři
  • Podprůměrná inteligence
  • Snížená rychlost
  • Nízká odolnost vůči magii
  • Strach z ohně
  • Velikost
  • Problémy s plaváním (savci)

Výhody - velké šelmy a ještěři
  • Nadprůměrná síla
  • Odolnost
  • Zlepšené smysly
  • Ostré zuby a drápy (tvrdostí připomínající diamant)
  • Talent pro boj beze zbraně
  • Komunikace se zvířaty

Nevýhody - malé šelmy a ještěři
  • Křehkost
  • Podprůměrná síla
  • Nízká odolnost vůči magii
  • Nízká odolnost
  • Strach z ohně

Výhody - malé šelmy a ještěři
  • Vysoká inteligence
  • Rychlé reflexy
  • Nadprůměrná rychlost a obratnost
  • Talent pro boj
  • Zlepšené smsly
  • Komunikace se zvířaty

Tvůrce: Aki-kun. (Pokud budete mít zájem o tuto rasu, promluvte si o ní s tímto hráčem.)