Web Info

26. října 2018 v 17:17 | Admins |  Game Info
Founder: Yomi
Mail: Enaiyll@centrum.cz
Server: Chatujme.cz
Category: RP Hry

Layout: Yomi

Birth: 11.7.2018
Status: Temporary room
 

Maps and Places

26. října 2018 v 13:18 | Admins |  Maps and places








Brenin Llwyd

3. srpna 2018 v 21:21 | Admins |  Characters
Nick: Yomi

Jméno: Brenin Llwyd

Věk: 196 let.

Rasa: Pobl

Strana: Neutrální.

Povolání: Dalo by se říci, že má mnoho povolání. Někdy je z něj žoldnéř, který je svolný k tomu, nechat se najmout armádou, či popřípadě jedinou osobou. Jindy je to gladiátor v aréně Rensei-Câ a onehdy třeba i hledač pokladů, jež své objevy prodává za nejvyšší nabídku. Všechna tato povolání však zakrývají tu hlavní část, která snad nikdy nevyjde na světlo světa.

Charakter: Jak jen popsat někoho, jako on? Nedá se to? Dá se to? Kdo vlastně ví jaké je jeho pravé já a co není pouhopouhou přetvářkou vztyčenou díky budoucímu cíli a celkové situaci ve světě? Jak už tyto věty napovídají je skvělým hercem, který dokáže plně využít rozdaných karet. Kdyby toho využít nedokázal, nemohl by dělat to, co dělá. Díky tomuto umu dokáže s klidem zabít i vlastního spojence, nebo absolutně nevinou bytost.
Jak už mohly předchozí řádky o povolání napovědět - Brenin je špeh, který vyzvídá pro tajný odboj ukrytý ve skále pod královstvím Dyrnech. Zastává vlastně tu nejsložitější práci, neboť musí neustále žít v dvojím zrcadlovém klamu. Na jednu stranu je tedy dá se říci i hodný, ale na tu druhou vás s klidem zabije, i když se vlastně snaží pomoci. Nemůže si dovolit být odhalen. Zapřísáhl se. Přednější je pro něj budoucnost, nežli život jedince. Přesto se vždy snaží najít okliku, aby nemusel životy nikterak brát. Ne pokaždé mu to však vyjde.
Právě proto je celkově skoro nemožné říct jaký opravdu je. Je prostě takový, jaký v dané situaci být musí. Jen málokdo dokáže vypnout a být prostě sám sebou, ale i takové situace se dají nalézt, ač nejsou časté a hlavně - povětšinu doby je v takových chvílích zcela sám.

Minulost: Snad každý ví, jak se plodí a následně i rodí děti. Není to nikterak složitý proces a tak jej není třeba rozebírat. Jednoduše se narodil tak, jako každý jiný. Jedinou výjimkou bylo to, do čeho se narodil. Nebyla to místnost, ani komnata, ani venkovní prostředí - byla to jeskyně, s jedinou pochodní, jediným kýblem se špinavou říční vodou a jinak jen holá zem, kamínky a sem tam kousek mechu, jež si poradí i s temným okolím.
Dítě konkubíny. Dítě, jež nikdy nemělo spatřit světlo světa…
Abyste plně pochopili to, jak k tomuto došlo, je třeba se vrátit v čase o pár týdnů zpátky, kdy byl započat plán útěku.

"Tiše, uslyší nás," zašeptala, přičemž si oběma rukama hladila své břicho, v němž nosila své dítě. Měla větší starost o něj, nežli o sebe a právě proto se snažila zůstat co nejvíce v klidu. Bezúspěšně. Ruce se jí třásly, nohy podlamovaly a v koutcích očí ji stály slzy, jež hrozily, že se spustí na své pouti tvoříc vlhké cestičky na obličeji. Bála se. Opravdu se bála. "Neuslyší, neboj se!" Klidný hlas muže ji utěšoval, ač i v něm byl poznat lehký náznak strachu. Divili byste se však? Nikoli! To, co plánovali tolik měsíců, již mířilo ke svému konci, který i přes značné plány nemusel vůbec dopadnout dobře. Přesto nemohli jinak. Musela padnout poslední slova, poslední ujištění, poslední probrání plánu.
"Musíme to zvládnout, musí přežít!" Opět promluvila žena. Ne, že by jej chtěla zachránit kvůli jeho původu, ale pro lásku, kterou k němu cítila. Vždy chtěla mít dítě. Tužila po tom slýchat dětské blábolení, či dusot malých nožek, které cupitají po místnosti. Smích, pláč, radost, smutek.
Toužila po tomhle již od svého dětství, které prožila v království Dyrnech a jeho distriktu Pridd. Už od mala byla nádherná. Vlasy černé jako uhel na obraze mistra malíře, pleť z alabastru, plné rudé rty oči šedé jako bouřlivá mračna a s dospíváním přišli i křivky, které více podtrhla i její výška. Vypadala jako šlechtična, ač byla pouhou služebnou. Nebylo tedy divu, že při jedné z prací na hradě si ji všimnul i sám král, jež propadl jejímu kouzlu. Nebylo zbytí. Musel ji mít. Lichotil ji. Vyhledával ji. Nasliboval ji hory i doly, než nakonec svolila k tomu být jeho konkubínou. Král však nebyl ten typ, který by svou lásku natahoval na dlouhé časové úseky. Jakmile svou kořist dobyl a ochutnal ze všech jejich tajů - přestala jej bavit, což vlastně z konkubín dělalo jen služky s trochu vyšší mocí a hlavně lepším místem ke spaní. S čím však nikdo nepočítal bylo to, že žena, s níž král ulehl byla právě v době plodnosti a po aktu v jejím lůně započal vznik nový život.
Ani ona sama o tomhle taji nevěděla. Neuvažovala o něm. Nepřicházel ji na mysl. Žila dál a přemýšlela, jak by se mohla dostat pryč z téhle zlaté klece, která se zlatě pouze tváří. Nesměla skoro nic, ba ani vyjít ven a podívat se na svůj bývalý domov. Přesto v tomhle pekle potkala někoho, kdo ji dokázal rozzářit den. Byl to rytíř, kterého stejně jako krále uchvátil vzhled této ženy. Nechtěl ji však pouze pro potěšení, nebo jako trofej či šperk. Zamiloval se a ona se zamilovala do něj.
"Musíte to přežít oba," opravil ji muž, načež si ji přitáhl do svého náručí. Osud musel stát na jejich straně, neboť žena, ač byla těhotná, nevypadala jako vyvržený vorvaň. S trochou volného, vrstveného oblečení, se jim její stav dovedlo dokonale skrýt a navíc, podle něj v něm vypadala ještě nádherněji. "Všichni tři," opravila se naposled žena, načež její oči již nedokázaly udržet příval slz, jež se jí v říčkách rozutíkaly po tváři.

Jak už jejich pobyt v jeskyni ze začátku napověděl. Jejich plán byl úspěšný. Oběma se jim podařilo utéct. S čím však nepočítali, byl samotný porod, který přišel o několik dní dříve. Jenomže, ani jeden z nich s tímto neměl skoro žádné zkušenosti. Mohli využít maximálně jen povídačky o tom, jak tohle celé probíhá. I přes příšernou bolest však žena nevydala skoro žádnou hlásku. Nemohla. Nesměla. Jeskyně se totiž nacházela na jednom z malých ostrůvků poblíž hlavního města a klidná voda moře mohla její hlas plný bolesti klidně donést až ke strážným, jenž hlídkovaly na hradbách…

Zdálo se, že celý porod proběhl úspěšně a co bylo zajímavé, bylo to, že i dítě samotné příliš neplakalo, jakoby si bylo vědomo samotné situace, která sužovala jeho okolí. Oddechující žena přitiskla dítě ke své hrudi, načež její šepotavý hlas započal udávat osud, který zve se jméno. "Brenin Llwyd." Pojmenovala jej. V překladu tohle jméno znamená "šedovlasý král." Mnozí by si řekli, že je to pitomost, když její syn měl vlasy černé, ale ne. Bylo to její oblíbené jméno z jedné staré legendy, kde jej nosil chlapec, který ovládl sněžné hory, jejichž králem se pak i následně stal. Tuhle legendu však prozatím nechme ukrytou v roušce minulosti, neboť druhým významem tohoto jména bylo memento, aby její syn nikdy nezapomněl na svůj původ a na to, co vše se odehrálo.
S tímto gestem však vydechla naposledy.

*

Na dlouhou dobu se Rensei-Câ stalo jeho novým domovem, kde žil se svým adoptivním otcem, který cestu sem zařídil právě proto, aby sem dopravil i svou milovanou, jež už sem však nedoplula.
Pro ně to však pro teď bylo nejlepší místo pro život. Ruce království Dyrnech sem nedosáhly a tak měli oba alespoň jakousi svobodu.
Aréna navíc slibovala neustálý přínos peněz pokaždé, když se rozhodl bojovat. Tak se mohl muž o dítě s klidem vždy postarat a dopřát mu vše potřebné.
Černý trh jako domov se nejspíše nezdá tou nejlepší variantou, ale mnozí by se divili kolik dětí a všeobecně tvorů se zde dá nalézt. Je to místo stejné jako kterékoli jiné, až a to, že se tu daří obchodům, které by nikde jinde neschvalovali. I ty se však udávaly v mezích stínů. Nikdy nikdo totiž nevěděl, kdo se dívá, neboť očí tam jest nespočet.

Již od útlého věku do něj otec vtloukal jak dobré mravy v podobě etiky, tak i bojové schopnosti, kterými se pyšnil on sám. Jednalo se o staré bojové umění s mečem, které se předávalo vždy mezi otcem a synem. Podle jeho vyprávění však vzniklo v dávných časech a mělo uživateli pomoci k tomu, aby zlepšil sám sebe, jak po stránce fyzické, tak i psychické. Podle všeho jej vymyslel jakýsi Ddraig, který měl v zálibě studie bojových umění. Zvláštní záliba, ale zároveň s tím i zajímavá. V těch letech si představoval, jak onoho draka někdy někde potká a porazí ho tím, co sám vymyslel. Co na tom, že ten drak už mohl být dávno mrtvý? Navíc to bylo lepší než jeho druhý sen, kdy si přál být rybou, aby mohl dýchat pod vodou. Kdo ví co je lepší. Studium ho však velmi bavilo. Ať už to bojové, nebo to, kdy byl učen jak číst, počítat a psát. Etiku však z duše nenáviděl, neboť ho otec napomínal pokaždé. "Seď rovně! Drž to takto! Mluv takto! Udělej u toho toto a tamto a ono.. Blah, blah, blah." Kdo by se to sakra ušil rád?
Tou dobou se ještě o svou minulost příliš nezajímal a i když se o to pokoušel, tak mu otec jen něco odsekl. Jednou se tedy přestal ptát úplně a tím úplně zazdil šanci dozvědět se něco o tom, proč je jeho otec takový a proč jej učí takovou zbytečnost, kterou se zde nikdo jiný neučí. Otrava!

*

V patnácti letech už z něj byl mladý statný bojovník, který se účastnil bojů v aréně, kde ho všichni porovnávali s jeho otcem, který před rokem zemřel na "záhadnou chorobu". Osiřel, lehce zdivočel, ale i přesto se choval tak, jak ho to jeho otec učil. Mnozí by řekli, že tak uctíval jeho památku, ale spíše to bylo způsobeno samotným podvědomím, které ještě stále truchlilo.
V té době se arény ujal hrůzostrašnější člověk, neboť už do ní nebyli vkládání jen humanoidní rasy, ale taktéž různé bestie v podobě wyvernů, lamií, medúz a všelijakých stvůr, které si jeden dokáže vysnít. Z bojů se tak staly boje o holý život. I to se však ještě stále dalo snést. Už jen proto, že peněz se do kapes sypalo mnohem více.

Ona záhadná nemoc, která skolila jeho otce, byl vlastně jed, který mu někdo podal. Ano, právě tady si musel každý dávat pozor na vše co jí a pije. Bodejť ten, který je věhlasným a neporaženým šampionem arény.

Brenin viníka hledal příliš dlouho, a nakonec jej našel. To co viděl, ze své paměti však nedostane nejspíše nikdy. Spousta krve a všemožná často těl naskládané v jednom velkém zařízení. Z místností obehnané mřížemi slýchal bolestivá skuhrání i výkřiky. Bylo to nechutné a zlé.
Nejméně sedmkrát vyhodil obsah svého žaludku. Teda, vyhodil jej jen jednou. Zbylé akce tohoto směru už vypouštěly z těla pouze žaludeční kyselinu. Bylo mu z toho špatně.
Narazil na doupě člověka, který se vší brutalitou zkoumal a pitval vše co mu přišlo pod ruku a nejspíše mu bylo zcela jedno, jestli je dotyčná věc živá, nebo nikoli. Nebyl to nikdo jiný, nežli ten, jež započal novou éru arény. To však pro tuto chvíli bylo zcela irelevantní.
Nohy ho nesly dál a dál tímto bláznivým komplexem až došel k poslední místnosti, ze které se ozýval nejvíce ohlušující řev, neboť majitel tohoto místa pitval svou nejnovější oběť, kterým byl mladý Duwae.
Meč mu z pochvy vyletěl snad i sám, načež už skrze něj pociťoval slabý vzdor svalů, které čepel pomalu překrajovala, aby se špička ostří mohla dostat až k srdci, které pomalu probodla. Pro oběť to musela být nesnesitelná bolest, ale ta překvapením nevydala ani hlásku, na rozdíl od rozřezaného Duwae. I přes všechna poškození mu v očích jiskřila naděje, zatímco rty naznačovaly prosbu o zabití, prosbu o smazání z tohoto světa.
Se slůvkem omluv a dopadem těla nepřítele k zemi, nechal svůj meč opět okusit odebrání života, které nyní vedl z milosti.

Po tomto jednání jsou jeho vzpomínky velice rozmlžené a z útržků, které vlastní si celý děj nedovede seskládat.
Světlo. Bílé světlo v oslepujícím záblesku. Řev. Chaos. Otevírání mříží. Odchod. Domov. Tma.
Něco víc? Něco méně? Neví. Neví vůbec nic.

I následující dny ve vzpomínkách zůstali poněkud ztemnělé a jen těžko uchopitelné. Ta první jasnější je až z lodi, které jej vezla pryč z toho mizerného ostrova. Něco na něm však začalo být jinak. Černé vlasy se pomalu začaly proměňovat ve stříbrné a jeho pravého boku se chopilo zvláštní zářící tetování.

*

Na to, co se stalo, chtěl plně zapomenout, ale stříbro už se chopilo celých jeho vlasů a tetování pulsovalo svým vlastním bledým světlem den co den jako jasná připomínka událostí předešlých. Den co den se tomu snažil nevěnovat pozornost. Nechtěl to řešit, nechtěl na to vzpomínat. Ne, že by byl tak slabý při pohledu na rány a krev, přeci jen to byl bojovník zocelený arénou, ale tohle arénu plně přesahovalo a to ne jen v ohledu krve a těl, ale taktéž v ohledu lidské morbidity.

Po necelé dekádě let navíc přišel další šok. Jeho tělo v určitém okamžiku přestalo plně stárnout. Nikterak se neměnil, ač zranění, která si na zkoušku způsobil, se hojila stále stejně pomalu.
Nebylo zbytí. Opustil místo, kde se chtěl izolovat od všeho dění a kde pouze trénoval a zdokonaloval svou techniku a tím tedy i sebe sama. Musel nalézt odpovědi, které mu dodají jen jediní tvorové, jimiž jsou Ddraig.
Sešel se s nimi v jejich věhlasném království, kde podrobil se různým testům u mnoha z nich, aby si následně mohl vyslechnout svůj verdikt v podobách jeho nesmrtelnosti, jež podobá se nesmrtelnosti rasy Álfár. Je vytržen z času. Proklet i neproklet. Duwae, kterého zabil, mu z vděčnosti předal část své magické moci, která se na jeho těle objevila ve formě pečeti, kterou značí ono záhadné tetování. Tato silná magie pak propůjčila jeho tělu právě tento dar. I když dar? Nebude to pro člověka spíše prokletím? Žádnému člověku nikdy nebylo umožněno žít tak dlouho.

V Eifoed strávil dlouhý čas, především ve zdejší velké knihovně, která mu dovolovala pojímat různorodé informace. Přemýšlel, co by měl s sebou dělat. Měl by se zabít? Měl by žít? Ale jestli ano, tak jak?

*

O další rok později do velkých síní přišel další člověk, který doufal, že mu Ddraig umožní vstup do velké knihovny. Tak jako každý jiný i dotyčný musel nějaký čas počkat, než se draci rozhodnou a ten čas strávil právě ve společnosti Brenina. Dalo by se říci, že si spolu padli do oka, neboť se velmi brzy spřátelili a dokonce si i řekli něco o své minulosti. Oba toho za sebou měli hodně a před sebou ještě více, neboť se společně dohodli, že si navzájem pomohou.

Právě takto se stal Brenin členem odboje, který má v plánu zbrojit proti nynější politice lidstva, jehož království chce svrhnout a znovu celé přestavět. Díky velkému počtu lidí a jejich smýšlení je to však běh na dlouhou trať, který potřebuje mnoho a mnoho příprav.

*

Tímto by vyprávění o jeho minulosti mohlo skončit, neboť i v tom již sepsaném chybí velké a podstatné části, které musí zůstat pod rouškou tajemství, kterou neodhalí nikomu, komu nebude plně důvěřovat.

Předehra/Současnost: "Zajímavé," zamručí si sám pro sebe, zatímco sleduje chatrného mága, jež se už nějakou chvíli snaží seslat kouzlo, které by tělo Brenina proměnilo v prach. "Copak, copak? Nejde to?" Optá se ho s pozdvihnutím obočí, které s otázkou vytvoří dva zvídavé obloučky. "Dovol tedy, abych ti kouzelnický trik ukázal já," nabídne se, ale s těmito slovy již jeho tvář postrádala jakoukoli vlídnost. Říká se, že dobří bojovníci dokáží plně zhmotnit svůj vražedný úmysl. Bohům žel to není jen pouhopouhá povídačka. I takto se totiž dají vyhrávat bitvy. Pouze ukázkou svého odhodlání. Pro lepší pochopení je však lepší se na tohle zjevení podívat ze strany nepřítele. Mág totiž s jeho slovy vzdal svůj pokus o vyvolání temných sil a místo toho své ruce přesunul na svůj krk. Cítil totiž, jak mu jím projíždí chladivá ocel meče i když se bojovník nepohnul ani o jediný milimetr. Když svůj pohled na onu postavu opět zaměřil - strachy zmrznul. Před ní již nestál pouhý mladý šermíř, ale démon obalený v auře z krve, jehož oči zářily touhou zabíjet. O krok ucouvl a následně o další. Chtěl utéct a už se k tomu i chystal, ale dříve, nežli se k útěku otočil, věštba vyslaná vražedným úmyslem se stala skutečností…
Hlava oddělená od těla s klidem dopadla na zem, zatímco tělo ještě chvíli setrvávalo ve vzpřímené poloze, kdy z krku v rytmu dohořívajícího srdce tryskala krev, která s dopadem těla začala již jen pouze vytékat. "Tanec mrtvých," pronese chladně, čímž pojmenoval svou ukázkovou magii, kdy tělo v posledních záškubech nervové soustavy na zemi provádělo prapodivné kreace. Sám se na něj však už ani nepodíval. Se srovnáním těla lehce pohnul zápěstím, čímž vytvořil rychlý pohyb meče, z jehož čepele tak oddělil přebytečnou krev. Nepřemýšlel co se stalo, teď na to nebyl čas. Nebyl tady totiž bezdůvodně. Jednalo se o sídlo nižšího nekromanta, který unesl tři děti Álfár, ze kterých chtěl vytvořit silnější zombie služebníky. Doufal, že svůj pokus ještě nedokončil.
S vykročením se vydal k dalším dveřím, které pomalu otevřel. Tím odhalil točité schodiště, je vedlo dál do hlubin podzemí. "Čím dál lepší," vydechl, když si uvědomil, že ani jeho meč nyní nikterak nezáří. Nekromant tedy nezbabral své kouzlo. Něco se nejspíše stalo se samotnou magií. "Tsch," naštvaně odsekne a stočí se zpátky do místnosti hledaje něco, co by mohl využít jako pochodeň. Nějakou tu snad mít musí ne? Pohledem konečně narazí na koš, z něhož čouhalo několik větších větví. Nadále už stačilo najít jen hadru a nějaký olej či jinou hořlavinu…
Celkové složení pochodně mu zabralo necelé dvě minuty, načež se jeho kroky již rozeznívaly schodištěm, které ho stahovalo stále níž a níže k hlubinám země. Čím níž se jeho tělo pochodem nořilo, tím více čich začínala napadat hniloba a železitý pach krve. Na malý moment se musel zastavit, přičemž si levou rukou zakryl tvář. S tímhle zápachem se do popředí mysli vehnaly dávné vzpomínky. Vzpomínky, jež mu dodnes způsobují noční můry. Klid! Snažil se uklidnit svou mysl spolu s čímž si zkousl spodní ret, aby faktorem bolesti svůj rozkaz podpořil.
Pomohlo to. Alespoň na chvíli. Malou chvíli, která byla potřebná k tomu, aby dokončil těch pár posledních schodů a otevřel další dveře, jež odhalili místnost, která by se jako nádherná a čistá popsat nedala. To co zde hledal, však nemusel hledat nikterak dlouho, neboť tři dítka se krčila a vzlykala v železné kleci, ke které se bez váhání vydal.
Kov zařinčel o kov, kdy zámek podvolil se vůli silnější oceli, načež místnost prořízl skřípající zvuk otevírající se klece. "Ehm," zasekl se. Nevěděl co říct. Sám ví, že nemůže říct, že už je všechno v pořádku. Nikdy to nebude v pořádku. Sám dodnes není v pořádku. "Pojďme odsud," pronese tedy a uchopí ruku jednoho z dětí, načež se s nimi vdá opatrně ven. Opatrnost není nikdy na škodu, neboť tato doupata pln smrti jsou vždy plná mrtvol, které na vás rády vyskočí v tu nejdebilnější chvíli, kterou si dovedete představit. Napínal uši i oči k tomu, aby je nic nemohlo překvapit. Se třemi vzlykajícími dětmi to však bylo něco, co nešlo zrovna nejlépe a tak byl téměř zázrak, že tak tak uskočil sekyře, která by mu jinak lebku rozdělila ve dví. Za jančení jeho společníků kopl do kostlivce, který se ke všemu štěstí rozsypal. Než se zpátky složí, zabere mu to pár vteřin, které Brenin spolu s dětmi využil k útěku…

Magické Schopnosti: XXX

Bojové Schopnosti:
Ffordd y Cleddyf - Cesta meče. Obsahuje spoustu technik zabírajícími se postojem, seky, práci nohou, útočnými technikami, obrannými proti-technikami a dalšími věcmi. Pracuje se vzdáleností, načasováním a dalšími koncepty a metodami, které si praktikanti postupně osvojují a pomocí různých druhů cvičení je nadále zlepšují a zdokonalují. Osnova výcviku je komplexní a adept se v ní postupně posouvá od základních prvků k pokročilejším. Trénink těla je navíc provázán s mentálním tréninkem.
Cesta meče má tři možnosti k výhře. Nazývají se: Dilyniant o dair lladd - tři sekvence "zabití".
  1. Lladd y Cleddyf - "Zabíj" meč, neboli odstraň soupeřův meč z cesty k vlastnímu zásahu.
  2. Lladd y Dechneg - "Zabíj" techniku. Rozruš soupeřovu techniku, třeba ještě předtím, nežli byla zahájena. Vstup do ní, odraz ji a využij soupeřova momentálního zaneprázdnění k vlastnímu zásahu. Toto obnáší i techniky protiútoku.
  3. Lladd y Ysbryd - "Zabíj" ducha. Vystraš soupeře, zaskoč jej, kontroluj jeho ducha. Tato okamžitá mentální převaha vyřadí jeho schopnost bránit se tvému útoku. Poraz soupeřovu vůli svou vlastní. Poraz soupeře ještě před tím, než jej zasáhneš. Řečeno jinak: Vyhraj a pak zasáhni. To obnáší například techniku vizualizace vraženého úmyslu.
Akrobacie. Souhrn tělesných dovedností, které jsou založené na mimořádné tělesné zdatnosti spojené s nadprůměrnou obratností i na schopnostech ovládání vlastního těla.

Zajímavosti:
  • Tři velké jizvy táhnoucí se přes levou lopatku.
  • Zvláštní, lehce zářící magické tetování na pravém boku, táhnoucí se až k páteři. Při bližším pohledu se jedná o neznámou rostlinu s celkovým kořenovým systémem.
  • Miluje medovinu a víno, ale když to přežene, je poněkud povolnější k tomu strávit s někým noc, den či jakékoli denní období, při kterém se sleje jak duha. Než se však opije - trvá to.
  • Nemá rád kapsáře, alespoň ty, kteří se snaží okrást jeho. Oproti tomu jim hrozně rád odsekává prsty.

Inventář:
  • Artefakt: Lloergan. Mnozí by jméno tohoto meče přeložili jako Měsíční svit a nejspíše by si mysleli, že je jejich překlad absolutně správný. Sám meč by jim v tom napomáhal, neboť v noci jeho čepel září jako měsíc v úplňku. Jenomže opravdu je to vše? Artefakt, který prostě a jen září? Nikoli. Starý význam tohoto jména je "výkřik." Když někdo donutí majitele tohoto artefaktu vykřiknout, spustí se jeho pravá podstata. Měsíční iluze. Čepel spolu s rukou nahradí iluze, zatímco reálné části zakryje lom světla. Oči nepřátel tedy vidí pouze to, co jim je dopřáno vidět a i když se ubrání iluzi, neubrání se pravému útoku. - Jedná se však pouze o zrakovou iluzi. Schopný bojovník vnímající i zvuk meče, či celkový pohyb svalů oponentova těla se útoku může s klidem ubránit. Horší jest, že i ti nejlepší mnohdy spoléhají právě na svůj zrak. Tenhle artefakt navíc funguje pouze v nočních hodinách.
  • Měšec s mincemi.
  • Batoh se zásobami.
  • Svitek pro vyvolání stvoření - sokol. (Tento svitek dostane každý člen odboje. Díky němu se pak odesílají zprávy přímo na velitelství.)

Body: 95~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt.



 


Heulwen

1. srpna 2018 v 19:29 | Admins |  Characters
Nick: Yorshka

Jméno: Heulwen, neustále se však nazývá Ilithyia

Věk: 538 let

Rasa: Lesní Alfár

Strana: Neutrální, naklání se však ke zlu

Povolání: Velice nadaná lučištnice

Charakter: Namyšlená princeznička; v podstatě nic jiného Heulwen nepopíše tak perfektně. Trpí božským syndromem a nebojí se to neustále dávat najevo. Je rasistická a jen málokdy bere kohokoliv, kdo není elf; jiné rasy bere za méněcenné a kdokoliv by se s ní chtěl normálně bavit na ní musí opravdu zapůsobit; za to však mnohým Heulwen nestojí. Pokud jste však elf či někdo, kdo ji opravdu zaujme, stane se pro vás Heulwen dobrou přítelkyní a ochránkyní, i přes to má však mnohdy problémy s tím ze sebe nedělat něco více, než čím jsou její přátelé, proto se za čas musela stát především samotářkou.

Minulost: I přes to, že ze sebe Heulwen dělá už odmala mocnou princeznu, vyrůstala v poněkud normální, nijak vyjímečné rodině lesních elfů. Oba její rodiče byli druidové kteří sice byli pro své schopnosti, díky kterým byli velice schopní co se léčení týče, poněkud známí, nijak bohatší je to však neučinilo, a elfové si jejich jména přestali šeptat hned jak přišli o něco zajímavější druidové. To tehdy ještě nezletilou Heulwen sice naštvalo, její rodinu to však nijak nezajímalo, a to v ní probudilo mnohem větší zlobu, neb dokonce její vlastní matka odmítla poslouchat slova a rady její vlastní dcery, které se týkaly odplaty.

Jako by to nestačilo, čím starší Heulwen byla, tím více ji k sobě volala moc měsíce; její rodina však byla pevně založená na uctívání slunce a to se odrazilo i na jejím jméně, které doslova znamená sluneční svit. Veškeré léčení zraněných elfů či dokonce i bytostí jiné rasy, které se dobelhaly až mezi elfy jen aby byly vyléčeny, její matka a otec dělali jen protože jim to samo slunce nakázalo. To se brzy stalo obsesí, kvůli které měsíc-milující Heulwen rodina zahnala pryč hluboko do dalekých lesů, odkud se už jejich nejmladší člen nikdy nenavrátí.

V lese si pak Heulwen vytvořila nové, vlastní bydlení, kde mohla rozvíjet nejen svou lučištnickou stránku, ale i samu sebe. Vymyslela si nové jméno které nejen nemělo nic společného se sluncem, které jí sebralo vlastní rodinu, ale také znělo mnohem vznešeněji, a proto sedělo její princeznovské personě perfektně.

Heulwen, nyní už Ilithyia, své staré jméno zavrhla stejně jako svou rodinu, a věříc že je "princezna/bohyně", za kterou se neustále považuje, své schopnosti s lukem dostala na perfektní úroveň, její magické schopnosti však nejsou nijak vyjímečné, a i přes její lásku k měsíci, který bere spíše jako dobrého společníka, stále bere jako číslo jedna samu sebe.

Co se týče její rasistické stránky, ta se v ní vyvinula po setkání s jedincema různých ras, kteří se jejímu přesvědčení vysmáli, načež si tehdy Heulwen usmyslela, že jsou všechny rasy kromě elfů úplně stejně buranské a nudné.

Předehra/Současnost: Otravné slunce, *zastěžuje si hned jak se probudí, což u Ilithyie však není nic nenormálního. Promne si oči a otráveně vstane ze své dřevěné postele podestlané látkama, o které Ilithyia obrala mnohé prodejce na trzích, když už se jednou za čas vydala do města; a co? Přece si to zasloužila. Její první kroky namíří k oknu, které její skromný domek rozzařuje právě díky prudkým paprskům slunce, čekající tam venku jen na to, aby mohlo Ilithyii otrávit den, jako vždy. Vše se zdálo být normální, z toho dojmu ji však vytrhne prudké zaklepání na dřevěné dveře, za kterými se zřejmě schovává jakási zraněná osoba. Ta jen naříká a neustále zmiňuje cosi o místnímu druidovi. Osoba zřejmě stojí o pomoc, ale naneštěstí si vybrala špatné dveře. Ilithyia se k osobě pouze nakloní, a bez jediného slova hýbne zápěstím tak, že se kolem něj rozzáří bílá záře, dosti podobná té měsíční. Zápěstí pak přiblíží k zřejmě řezné ráně oné zraněné osoby, a v moment, kdy se rána začne mírně zacelovat, zápěstí opět odebere.* Vybral sis na rušení své královny špatný čas, nulo. *Řekne směrem k naříkající osobě, která na ni jen nevinně kouká, zatímco se nejspíš rozmýšlí, zda-li si Ilithyia jenom dělá srandu. Avšak nedělá, a má v plánu to oné osobě ihned dokázat.* Vypadni, *dodá chladně, a máchne svým zápěstím, které stále září, vzduchem, jako by se osobě snad chtěla vysmát, načež prudce zabouchne své dřevěné dveře. Se zavřením však zmizí i záře, a ani pokus o zaktivování svých schopností znovu a znovu Ilithyii už nepomůže. Magie je pryč, a v tom ji ujistil i nový, zvláštní a ošklivý pocit, který se rozlil celým jejím tělem hned poté, co si to uvědomila; a lítost to nebyla.*

Magické schopnosti:
Gwella'r lleuad, léčení měsíce - Byť Heulwen nebere svou sílu z měsíce, své schopnosti mu však napodobila, a to se odráží nejen na tom jak vypadají ale i na jejich jménech. Tahle schopnost je však pouze o trochu silnější druh léčení, které zahojí otevřené rány a zlomeniny, bere však hodně energie.

Bojové Schopnosti:
Lukostřelba: velmi nadaná v této schopnosti a všem co ji obnáší.

Zajímavosti:
  • Heulwenina magie není nijak speciální, její lučištnictví je však na poněkud výborné úrovni.
  • Protože svou rodinu zavrhla, rozhodla se ji nenásledovat v stopách co se týče druidismu. Umí sice léčit, vybrala si však spíše cestu lučištníka, na přírodě jí ani tolik nezáleží a to i přes to, že je elfkou. Připadá jí, že se přiroda přeceňuje a to je špatně, neb Heulwen je přeci nejlepší.
  • Trpí božským syndromem a bere samu sebe jako princeznu nebo snad bohyni, která si zaslouží všechnu slávu.
  • Je rasistická a to ke každé rase kromě elfů.

Inventář:
  • Zlatá korunka, která je zároveň nejcennější věc, kterou vlastní.
  • Luk z velice kvalitního dřeva a vlastnoručně vyrobené šípy.
  • Mince, která nemá absolutně žádnou cenu.
  • Měšec s penězma.

Body: 75~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Lunet Bevan

1. srpna 2018 v 15:17 | Admins |  Characters
Nick: Gaarush-sama

Jméno: Lunet Bevan

Rasa: Pobl

Věk: 25

Strana: Neutrál

Povolání: Barmanka / společnice (Ne prostitutka! >> Kecá! [Poznámka admina.] <<)

Charakter: Je velmi tvrdohlavá a drzá. Nedělá jí problém komukoli, cokoli říci tak jak si to myslí na plnou pusu. Je velmi společenská, což už ovšem patří k jejímu povolání. Copak už jste někdy viděli společnici nebo barmanku která by s vámi neprohodila ani slovo? Ovšem k jejímu povolání se váže i to že je velmi dobrá v přetvařování se. Přeci jen dělat milou společnost někomu kdo pro vás není sympatický… no pro peníze je z ní skoro i herečka. Nesnáší, když jí někdo lže do tváře i když ví moc dobře, že zná pravdu (a že ji povětšinou zná). Má slabost pro světlé oči, nejlépe modré, takže je dost velká pravděpodobnost, že jestli máte světlé oči, budete se jí zamlouvat ještě dřív, než první slovo opustí vaše rty. Stejně tak má ale nenechavé ruce, pokud si dobře nehlídáte věci je dost možné, že o ně přijdete (I když budete modroocí) a možná nejen o věci.

Minulost: Co jen asi tak říci o tak krátkém lidském životě?. Jistě narodila se v hlavním městě lidí nazývaným Dyrnech. Její matka zemřela při porodu a tak ji musel vychovávat otec sám. Ano jistě snažil se najít nějakou tu ženu, která by mu pomohla, ale žádná mu nebyla dost dobrá pro to, aby mohla vychovávat jeho malou dceru. Její rodiče vlastnili hospodu ve městě, a proto otec neměl na Lunet tolik času, ale snažil se nacházet co nejvíce pracovních sil, aby mohl trávit čas s ní. No už jen tím že ji vychovával otec bylo jasné že byla více taková chlapecká minimálně opravdu když byla malá. Nebyla to taková ta holčička, co si hraje ne princeznu a běhá v krásných šatičkách. I když je měla, raději běhala s dřevěným mečem a byla oným rytířem. Její otec si toho samozřejmě moc dobře všimnul, a proto se rozhodl ji naučit ve správný čas s reálným mečem. Její kamarádi byli totiž přeci jen převážně chlapci, a proto možná si asi dost v brzkém věku uvědomila, jak pro ně může být atraktivní. Její otec ji tím chtěl naučit i tomu aby se mohla takovýmto chlapcům bránit. Znal svět, který kolem nich byl a věděl, že jsou i tací kteří se nechtějí ptát a nemají rádi odmítnutí. Již ve věku 15 ti let proto uměla celku dobře ovládat meč ale stejně tak ovládala svá slova. Vzhledem k tomu ž byl otec na jejich hospodu sám, tak mu musela totiž pomáhat i tam. Z počátku mu vypomáhala jen za barem, aby nemusela chodit mezi ony oplzlé opilce, kteří se tam občas nacházeli. Když ale ukázala svému otci, že její ostrý jazyk dokázal občas sám o sobě tyt lidi odehnat dovolil jí, aby se pohybovala i po celé hospodě. Léta takhle nějakou chvíli plynuli. Ona pomáhala otci v hospodě a on ji za to na oplátku učil být zručnější s mečem a dýkami a i bez nich samozřejmě. Protože ne vždy máte u sebe nějakou zbraň. Po pár letech když jí bylo kolem těch 20 a otáčel se za ní skoro každý štamgast, se tam objevil muž, který jí dal nabídku, aby mu dělala večer společnici. Jistě ona si to vyložila úplně jinak, než to myslel a chtěla jej hned odmítnout, ovšem tento muž se jen tak nedal a vysvětlil jí, jak tahle práce funguje a ona nabídku nakonec přijala. Ten večer ochutnala svou první cigaretu a i svou první sklenku alkoholu. Ten muž byl modrooký sympaťák a asi každý ví, jak to stejně dopadlo. Nejspíše by to tak skončilo i bez alkoholu. Od té doby začala mít slabost právě pro takové muže, ale vesměs všechny je vždy jen využila. I ty, se kterými nic neměla. Později si na ní začali i muži, kteří ji už znali dávat pozor, aby jim něco nezmizelo z kapes, nebo aby je nějakým způsobem nemohla také využít. Ale ne každý dokázal odolat, že a řekněte pak hostinskému, že jste se mu vyspal s dcerou, která vás následně třeba okradla. Její otec neměl nejmenší tušení o těchto věcech, které ona dělala, a proto ji měl stále za svého andílka.

Předehra/současnost: Stála zrovna za barem, když zaslechla počátek potyčky, která měla s jistotou následovat hned po tom, co slova skončí. V klidu nepřestávala s pohybem ruky při plnění sklenice piva během toho, co poslouchala urážky které tam na sebe házeli dva hosté, které předtím nikdy neviděla. Sklenici lehce upila, a pak ji položila za bar tak by nebyla vidět. Následně se pomalu rozešla směrem k nim." Zase je to tu. "Pronesla si sama pro sebe, když se k nim přibližovala s úmyslem je oba dva uklidnit a donutit je aby se potyčka ani neodehrála. Při nejhorším je bude muset za pomoci buď otce nebo štamgastů kteří ji znají vyhodit ven na ulici a tam žádat aby zaplatili a pak se šli prát jinam. Ovem ještě než k nim vůbec mohla dojít tak ji zastavila ruka jiného cizího muže který se rozhodl je rovnou vyhodit ven. Byl to jeden z pravidelných hostů. Oba dva muže uchopil za límce jejich kabátů a táhnul je směrem k východu. Ona tam jen stála a nevěřícně se na ně koukala, ale ve skutečnosti byla ráda, že se o to postaral někdo jiný. Rozhodla se tedy užít si to, že teď už tam bude klid. Bylo tam zrovna málo lidí, a proto měla čas i ona sama jen tak posedávat za barem a nic nedělat. Když tam došla a usadila se tak se krátce podívala na dveře, aby se ujistila, že nikdo nevchází…

Magické schopnosti: XXX

Bojové schopnosti:
Velmi dobré ovládání meče při boji na krátkou vzdálenost. Při boji na delší vzdálenost většinou využívá vrhací dýky. Málokdy se stane, že by minula cíl.

Zajímavosti:
  • Má pierciny v uších a v jazyku.
  • Nesnáší neupřímné lidi.
  • Miluje nebezpečí.
  • Příležitostná kuřačka.
  • Má slabost pro alkohol.

Inventář:
  • Krabička Cigaret
  • Měšec s penězi
  • Sponka do vlasů
  • Malá lahvička s Absinthem

Body: 83~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Gower

27. července 2018 v 13:07 | Admins |  Characters
Nick: Ondys

Jméno: Gower

Věk: 523 let

Rasa: Draenei

Strana: Neutrál

Povolání: Jakákoliv výpomoc ostatním za nějaký ten drobák, občasné žoldáctví

Charakter: Gower je dobrosrdečnou postavou, která většinou stojí na straně dobra, pokud v něj podvědomí neprojeví jeho staré chování z minulosti, nebo se nenasytí lidské duše, kdy je z její moci krátkodobě v euforii a vysoce nepředvídatelný. Její konzumace se ale straní, tudíž je těžké ho v takové situaci zastihnout.
Není to typ člověka, který by si liboval v řešení sporů násilím, snaží se tak vždy jakýkoliv spor vyřešit jiným způsobem a násilí volí až jako poslední východisko.
Lehce zpochybňuje současný pohled na božstvo a posmrtný život, spoustu věcí mu připadá zcestných, díky čemuž se dostal ve světě Enaiyll do nejednoho konfliktu. To ho ale nedělá zcela nevěřícím člověkem, ale jen někým, kdo má v pár věcech pochybnosti.
Má rád humor a rád pozná nové lidi. Nerad se dlouze baví o jeho minulosti a nenávidí, když ho někdo na jeho minulost vyzvídá.
Cestuje po světě, přežívá tak že za finanční odměnu pomáhá cizincům, případně neodmítne práci žoldáka, před ní se ale pečlivě ujistí, jestli se nechystá pracovat pro někoho špatného.

Minulost: Když se zadíváme na jméno této postavy, zjistíme že se jmenuje Gower. Co ovšem mnoho lidí neví je to, že se nejedná o jeho pravé jméno, kterého se necelé století zpátky vzdal. Aby jsme ale pochopili důvod, musíme se přesunout na samotný začátek.

Už od mala neměl Gower lehké dětství. "Nevím, jestli za to mohl osud, jehož podstatu stále nechápu, Bohové, kteří se mi snaží pomstít za můj minulý život, o jejichž existenci mi vyprávěla matka, přestože mi ta myšlenka přijde zcestná, či se jedná jen o špatnou náhodu. O čem to mluvím, ptáte se? O mém narození do rasy, které ostatní říkají Draenei. Vždy mi to jméno dokáže způsobit menší úsměv na tváři. Pro rasu vrahů, bláznů a smrtících bestií mi to jméno nepřijde nijak výstižné"
Svou rasu v současné době doslova nenávidí. Jeho matka mu vyprávěla, že před jeho narozením se jednalo o prosperující rasu, ze které měli všechny ostatní rasy ohromný respekt. Poté se ovšem karty obrátily a stali se terčem hromadného vyvražďování, díky čemuž zbylo jen pár rodin po celém světě. Podle slov jeho rodičů to bylo z důvodu, že se rasy začaly bát temných schopností, kterou rasa Draenei byla schopna pomocí síly duší ovládat.
Gower to však viděl zcela jinak. Podle něj není tou obětí rasa Draenei, ale všechny ostatní rasy, zvláště rasa lidí. "Terorizovali jsme, zabíjeli nevinné, a to vše jen pro trochu lidské duše, které dokázala všechny přivést k šílenství. Kdokoliv se jí zakusil a ucítil její moc, tak ve většině případů chtěl víc a víc, což jen dokazuje, jak silná rasa lidé v nitru jsou". Tohle vše podle Gowera mohlo za to, že rasa Draenei začala být okolím brána jako jedna z největších bestií ze všech existujících inteligentních ras.

Tohle vše se stalo před jeho narozením a vyvodil si to z příběhů, které slýchával od svých rodičů. Gower se totiž narodil již v době, kde veškerá sláva Draenei, zda se to dá slávou nazývat, byla pryč. Narodil se do malé rodiny o velikosti tří lidí, matce, otci a matčiné sestře. Nebudeme si nalhávat, že byl Gower nějaký jiný a od narození speciální. Nebyl. Byla z něj stejná zrůda, jako všichni ostatní.
"Terorizovali jsme lidské vesnice, jednu po druhé, což jsem v té době bral jakožto lov, který není nikterak odlišný například od lovu zvěře. Vždy se ale lidé nakonec přemohli a zvládli nás vyhnat do jiné oblastí." Samotní lidé nebyli nikterak odolná a silná rasa, jejich vynalézavost byla ale neomezená. Ať už se jednalo o různé nástražné pasti, zbraně na dálku, většinou ve stylu vylepšených katapultů, či cokoliv jiného co je zvládlo jakkoliv omezit a zahnat pryč.
Touha po moci duší lidí je v tom ovšem nutila stále pokračovat a to i přes to, že takéto konání mělo za následek smrt matčiné sestry.

Když ovšem začal dospívat a být více seběvědomý, začal se mu tento způsob žití hnusit. "
Lidská duše mě vždy dokázala dostat do šílenství z toho, kolik moc energie v ní bylo ukryto, po zmizení této euforie jsem si ale začal následně vše vyčítat. Člověk, kterého jsem zabil měl určitě rodinu, pro které už tady není. Měl celý život před sebou…...a už ten život nemá."
Tohle nové myšlení ho následně dostalo do stavu, kdy se začal stranit jakéhokoliv využívání temné magie a místo toho se uchýlil spíše ke svému věrnému luku, šípu a lovení zvěře, což mělo za následek ne jednu hádku s rodiči.
Jeho nechuť k lovení lidí následně došla tak daleko, že jednoho dne nadobro svou rodinu opustil a zřekl se jak jí, tak i svého pravého jména, které celý život nosil.

Od této doby se toulá po světě, kvůli pověsti, kterou si rasa Draenei stále drží, tak se snaží skrývat před kontaktem s jakoukoliv větší civilizací a snaží se zjistit jaký je smysl jeho existence a kam vlastně v tomto velkém světě patří.

Předehra/současnost: Celé dnešní ráno jsem měl v nitru takový zvláštní, nepopsatelný pocit. "Může za to zdejší prostředí? Hrabe se mi podvědomí ve vzpomínkách na minulost?" Snažil jsem se to ovšem ignorovat a soustředit se na dva hlavní cíle dnešního dne - ukočírovat hladový žaludek a dostat se opět o kus blíže k horám Ddraigaf, kde bych konečně mohl zažít něco jiného jak stereotyp každodenního žití, navíc bych si mohl vydělat nějakou prací pár drobáků, které se v tomto světě pokaždé hodí.
Napil jsem se z přilehlého jezera, vzal si svůj luk, opustil místo kde jsem tuto noc přespával, což bylo v nádherném skalní údolí a šel vstříc k horám Ddraigaf s přáním, abych cestou našel nějakou zvěřinu k jídlu.
Po přibližně třech hodinách chůze jsem zavětřil to, v co jsem dneska doufal - divočák. Chvíli jsem ho stopoval, následně jsem ho v dáli i spatřil. Kvůli špatného zraku jsem ovšem musel přistoupit o několik metrů blíže, abych mohl plně zapojit i mé dva další smyslové orgány, na které je vždy spolehnutí, těmi jsou čich, ale hlavně sluch.
Mou schopností krotit žár, která své dny největší moci zažila naposledy v době mého zabíjení lidí s rodinou, jsem si nažhavil hrot mého šípu. Dělám tak vždy, aby šíp projel s největší elegancí tělem zvířete a aby celý tento proces smrti byl co nejrychlejší.
Bez mrknutí jsem se zadíval na zvíře, natáhl šíp a všechny mé smysly jsem uchýlil směrem k divočákovi, což je vždy moment, kde se vteřiny mění na minuty.
Ač ode mne bylo zvíře dosti daleko, plně jsem cítil jeho vůni a jeho srst. Slyšel jsem jeho pomalou chůzi, jeho klidný dech a dokonce i jeho pomalý tep srdce, tak čistě jako by byl pár metrů ode mne. A ačkoliv nemám zrak tak dobrý jako ostatní rasy, tak se jedná o tak intenzivní pocit, který je více živý než realita. Mé dýchání bylo v čistém souladu s dechem zvířete. Tep mého srdce se začal zvyšovat, s ním přísun adrenalinu v krvi a já s pomalým pohybem pustil šíp, jehož dráhu letu ve vzduchu šlo bez problémů mapovat.
Šíp zasáhl divočáka a já se z tohoto stavu opět ocitl zpátky v realitě. Přímý zásah do srdce, zvíře bylo na místě mrtvé. Rychle jsem k němu přišel a první co udělal, tak jsem začal čerpat energii z jeho duše hned předtím, než svou tělesnou schránku nadobro opustí. Začal jsem jí čerpat a ukončil to hned ve chvíli, aby měla duše stále dostatek energie k dostání se na druhý svět. Jedná se sice o duši zvířete, ale měla by dle mě mít stejná práva k dostání se do svého ráje, jako kdokoliv jiný, pokud tedy něco takového tedy po smrti vůbec existuje.
Vzal jsem nůž, divočáka stáhl z kůže a znovu mě zavalil ten divný pocit co ráno, tentokrát byl mnohokrát silnější, po chvíli ale z ničeho nic celý zmizel. Snažil jsem se ho ignorovat, připravil jsem si táborák k rozdělání ohně a šel ho pomocí mé schopnosti rozdělat.
Přiblížil jsem se k poleženému dříví, položil k dolní části ruku, pár centimetrů od dřeva, a soustředil jsem se na přeměnu energie z duše na energii, která bude schopna zahřát dříví k následnému vytvoření ohně. K mému podivení se ovšem nic nedělo. Sáhl jsem na dříví a ani se nezahřálo, ačkoliv bych po tomto nedávném obnovení energie měl mít dostatek síly na to vyvolat alespoň malý plamínek.
Následně mi došlo, co byl ten divný pocit zač. Necítil jsem podvědomně žádnou negativní emoci k mé minulosti. Cítil jsem to, jak jde má veškerá magická schopnost z mého těla pryč.

Magické schopnosti:
Schopnost ovládat žár, pokud má dostatek síly získané z duší ostatních, tak i možnost si na dlani vytvořit kontrolovaný plamen.
Po nasycení se z duše lidí má schopnost házet ohnivé koule, případně manipulovat s již otevřeným ohňem na krátkou vzdálenost, konzumace lidské duše se ale straní.

Zajímavosti:
  • Je dost přátelský, kde pro přátele kterým věří udělá téměř vše, což se pro něj nejednou ukázalo jako nevýhoda
  • Moc nedůvěřuje lidské rase, vždy má v hlavě myšlenku, že za to co je jeho rasa zač, tak se mu člověk bude chtít pomstít.
  • Je menšího zrůstu, než je u jeho rasy standart, měří "jen" něco přes 2,2 metrů.

Inventář:
  • Kožená taška na nošení všeho možného
  • Obyčejný luk, který má ještě z dob žití s rodinou a toulec s pěticí šípů.
  • Větší lidská dýka, vzhledem k jeho vzrůstu jí ale využívá jako obyčejný nožík

Body: 76,5 ~

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Siôn

25. července 2018 v 18:33 | Admins |  Characters
Nick: tentacleTherapist

Jméno: Siôn

Věk: 22 let

Rasa: Pobl (člověk)

Strana: Neutrál

Povolání: Dohazovač/Jinak se přizpůsobí prakticky všemu šmelinářství, na kterém by mohl vyrejžovat nějaký ten peníz

Charakter: Už podle jeho povolání lze rozpoznat, že Zion nebude zrovna kladným charakterem, avšak nic není černobílé. Jako většina lidí má rád peníze a nadvládu nad ostatními lidmi, avšak narozdíl od ostatních to často dává najevo. Nesnese být někomu zadlužen nebo být někým ponížen. I přesto se však všemožným potyčkám vyhýbá neboť nebojuje rád. Většinou v takových soubojích nevyhrává a řeší je raději rychlým útěkem. Bojí se bolesti, ale pokud už do souboje vloží opravdu vše, dokáže být skutečně agresivní a nelítostný, což mnohdy končí soupeřovou smrtí. Fyzicky sice není velký silák, ale zato mu to v hlavě šrotuje a pohyby má rychlé. Velkou zábavu má z šizení jednodušších lidí a z obírání nicnetušících chudáků. Ze všeho nejraději ale šidí bohaté. Narozdíl od Robina Hooda si ale všechny cennosti nechává pro sebe. Občas mu vlastně stačí, když může z někoho udělat blbce.
Oplývá zvláštním talentem pro manipulaci a přesvědčování lidí. Rád si vymýšlí, lže a vypráví příběhy. Dokonce se nebojí sahat ani na tak křehké věci jako je láska a partnerství. Proto dohazovač. Dohazuje ale jen těm nebo ty, kteří mu dobře zaplatí, ať už jde o dospělé nebo novorozeňata. S cenou se pojí i kvalita a zaručený úspěch. Většina jeho zákazníků si služby pochvaluje. Nedohazuje ale jen princátka princeznám a urozené pány urozeným damám, nýbrž je i dohazovač profesní a proto se u něj každý může dozvědět o volném pracovním místě nebo díky němu získat pracovníky na žně.
Je velmi společenský, veselý a divoký. Má rád alkohol a všechny ostatní látky, jimiž lze dosáhnout změny vědomí. Miluje hraní karet, jelikož většinou vyhrává a sobě rovného soupeře si hledá poměrně těžko. Často ale při hraní podvádí. Pokud si člověka oblíbí, je věrný a s pomocí neváhá (kromě té finanční). Fyzicky je dost pohledný v obličeji (to nejspíš kvůli svému původu), má ostré maskulinní rysy, avšak pokud se mu člověk pozorně zadívá do očí a na rty, nalezne tu i silníé femininní znaky. V davu ho člověk lokalizuje převážně díky jeho silnému, pronikavému hlasu.

Minulost: Jeho matka byla dlouhá léta svobodná, mladá a velmi pohledná prostá žena žijící v obyčejné malé vesničce. Ve dne se starala o domácnost a v noci často poskytovala nocleh, jídlo a střechu nad hlavu vojenským plukům, které často táhly přes vesnici. Ač si na ní lidé občas ukazovali prstem, v těch dobách všichni tušili, že to vlastně není nic neobvyklého. Z jedné takové noci se zrodil právě Zion. Svého otce proto nikdy nepoznal, ale z jejího vyprávění to byl statný válečník, se kterým si ihned padli do oka. Za Zionem a jeho matkou se ale nikdy nevrátil, takže je už mrtvý a nebo dávno zapomněl. Jedno je však jisté - válečnickou hrdost po něm určitě zdědil a po matce zase krásu, půvab a výřečnost.
Už odmalička byl rozverné dítě, nechal se od hospodských štamgastů naučit karty a pak obíral ostatní děti o bronzáky. Občas skončil zbitý… občas se mu podařilo utéct. Jak se lidově říká: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. V mládí a raném dospívání musel po boku své matky zastávat těžké, mužské práce u dobytka a na poli, což ho vedlo k myšlence, že ať se v dospělosti stane čímkoliv, nikdy to nebude něco, při čem si bude muset špinit a odírat ruce. Už od malička byl chytrý a omezenost spoluobčanů ho přímo nabádala ke špatnostem, kterých se, i přes nevoli své matky, dopouštěl.
V jeho patnácti letech se matka seznámila s bohatým pánem, který ji pro její krásu chtěl do svého domu jako konkubínu a ozdobu, slíbil jí velké peníze, krásné šaty a pohodlí. Ziona navrhl vzít s sebou a nabídl mu práci zahradníka nebo sluhy. To ale Zionovi ještě přisypal sůl do rány, jako by nestačilo, že mu odvádí matku, která se od té doby zdála být jako slepá všem Zionovým radám. Od matky se proto odloučil a od té doby se s ní neviděl. Ze začátku mu přišlo pár dopisů s radostným obsahem a dokonce i penězmi, ovšem ani to nemělo dlouhého trvání. A on nikdy nebyl zrovna citově založený, proto to nijak zvlášť neřežil. Matka na něj pravděpodobně buď zapomněla a nebo se jí něco stalo, tak jako tak na to nehodlá plýtvat svým časem.
Ze svých zálib v příbězích, manipulaci a šizení zanedlouho udělal svou živnost a je snad zázrak, že mu to pořád prochází. Časo kvůli tomu ale mění svá stanoviště, kde se ale zvládá adaptovat až nebezpečně rychle. Jednou za čas se vždy vrací do rodné vesnice. To snad čistě kvůli sentimentu.
Jako člověk se ke kouzelným tvorům příliš nedostane, už jen díky tomu, že se kouzelní tvorové nechtějí moc dostávat k lidem. Pokud ale na nějakého narazí, je jím zpravidla zaujat. Láká ho neznámo a magie, což jsou zároveń i jedny z mála věcí, z nichž má opravdu respekt.

Předehra/Současnost: Dnes v hostinci, při hraní karet zaslechl nářek několika magických kovářů. Bědovali, že je s nimi konec, že magie se poděla bůh ví kam, nefunguje, dokonce ani jiskřičku ze svých dlaní nevyloudí a co na to řeknou jejich rodiny, protože tohle znamená naprostou mizinu. O magických byostech samosebou věděl už od té doby co byl malý kluk. Často slýchával i vyprávění mužů z válek, které byly vedeny výhradně proti nelidským druhům. Jediné, co ale v těchto souvislostech slýchal bylo hanobení. I tento den byl spoután vzpomínkou na to, jak od své matky slýchával varování týkající se všech magických tvorů. Vždy pak následovala otázka z jeho úst: "A maminko, proč lidé používají magii k očarování zbraní a zbroje, ale magických tvorů se bojí?" Jediné co vždy následovalo bylo odseknutí ať se tak blbě neptá a jde si radši po svých. Ta otázka mu doteď vrtá hlavou a vždy se volně přelije do pochybností nad tím, jak tahle úzkoprsá, jednoduchá žena mohla být jeho matkou. "Hmm, svět je plný záhad." Povzdechne si a pokračuje v přepočítávání zlatých mincí, které vydělal při dnešní večerní partii v kanastě. Samotného jej ztráta magie vlastně nijak špatně neovlivnila.

Magické Schopnosti: XXX

Bojové Schopnosti:
Sečné zbraně: Dýky a vrhací nože - Poměrně dobře zvládá boj s dýkami a vrhacími noži. Dále ale razí teorii, že nejlepší obranou je útěk. Proto za svou nejlepší zbraň pokládá rychlé nohy.

Zajímavosti:
  • Na přední částí jazyka lze při lepším světle zpozorovat poměrně rozlehlou, avšak zahojenou jizvu, ke které přišel při jedné ze rvaček, kdy mu byl kvůli té jeho nevymáchané hubě pořezán a propíchnut jazyk. Ta je důvodem jeho necitlivosti pro sladkou a slanou chuť. Jediné chuti, které si tedy můžu "užívat" jsou hořkost a kyselost.

Inventář:
  • Na zápěstí má vždy (překvapivě neošoupanou) zlatou stuhu, kterou si stahuje vlasy do culíku, pokud jde do tuhého a vypadá to, že bude potřeba bojovat nebo utíkat.
  • Na každém stehně má v nenápadných pouzdech umístěné dvě rovné dýky, s nimiž je možno díky přizpůsobenému tvaru i vrhat.
  • Většinu času u sebe nosí i poměrně naditý měšec penězmi, který ale pro jistotu moc nikde neukazuje.

Body: 72 ~

Runy: XX

Zákon bohů: Smrt



FAQ

24. července 2018 v 12:01 | Admins |  FAQ
Položte otázku, otevřete svou mysl a nahlédněte do hlubin runy Ansuz, jež poskytne vám vědění i moudrost


Co je to RPG?
Role Play Game. Hra na hrdiny, jejiž nejznámější předchůdce je Dungeons & Dragons (Dračí doupě). Postupem let se tohle herní odvětví přeneslo i na monitory počítačů, kde se Pán Jeskyně proměnil v administrátora, který sepíše úvod i pravidla nového světa, jež plně ožije až vstupem hráčů.

Jak mám hrát?
Jednoduše. Každý z Vás už jistě četl nějakou knihu. RP není odlišné od tohoto spektra, které uctívají knihomolové. Na rozdíl od knihy však existují dva způsoby.
  • Ohraničení: Většina hráčů využívá právě tento herní způsob. Hráč si u něj zvolí nějaké ohraničení v podobách (závorek), *hvězdiček*, či •jiného symbolu•, do kterého sepisuje to co postava dělá, co cítí, nebo co děje se kolem ní. Mimo tato ohraničení hráč sepisuje to, co postava říká. ||| Příklad: *Pohlédl na svitek, na kterém zářila mocná runa znázorňující vědění. Přemýšlel na co by se měl zeptat, ale otázek bylo mnoho.* Tsch! *Sykl a svitek odhodil.* Proč vždy jen jedna otázka? Proč jich nemohu mít sto? *Optal se sám sebe, ale to dělat neměl, neboť runa dostala svou otázku.*
  • Knižní: Mimo uvozovky píšete co postava dělá, jak se cítí, nebo co se děje v okolí kolem ní a do uvozovek sepisujete to co postava říká. ||| Příklad: Pohlédl na svitek, na kterém zářila mocná runa znázorňující vědění. Přemýšlel na co by se měl zeptat, ale otázek bylo mnoho. ,,Tsch," sykl a svitek odhodil. ,,Proč vždy jen jedna otázka? Proč jich nemohu mít sto?" Optal se sám sebe, ale to dělat neměl, neboť runa dostala svou otázku.
Co je to ten: Zákon bohů?
Milí hráči, opravdu? Před samotnou registrací je psáno, že si máte projít pravidla a s nimi i celý web. Právě v pravidlech je tento zákon rozveden... Avšak k věci.
Určitě to znáte sami. S někým hrajete a hra Vás neskutečně baví, ale váš spoluhráč najednou zmizí a už se nevrátí - co s tím? Máte otevřený děj, který nemůžete ukončit a tím se vaše postava ať chcete nebo ne zasekne. Právě tady nastoupí zákon bohů. Po dvoutýdenní neaktivitě hráče se zákon bohů chopí jeho postavy, kterou předá hlavnímu administrátorovi. Ten má pak dvě možnosti podle toho, jak se hráč rozhodl. Buď jeho postavu poskytne ostatním jako NPC a nebo ji při nejbližší vypravěčské události nechá zabít.
Zákon bohů, tedy umožňuje hlavnímu administrátorovi využít cizí postavu a dopřát ji spravedlivé ukončení jejího děje.

Za jaké rasy mohu hrát?
Z počátku bylo vytvořeno pouze pět hratelných ras, kterými jsou: Pobl, Álfár, Fae, Ddraig a Angfen, které najdete v Game Info a její kolonce zvané Species. Nikomu však není zabráněno stvořit si rasu vlastní. I těmto rasám však musí hráč vytvořit registraci. (Jméno, popis, vzhled, vhodná povolání, negativa a pozitiva. < Všechny tyto kolonky musí být řádně rozepsány.)
I přesto, že je povoleno tvoření vlastních ras, bude na ně shlíženo velmi kritickým okem. Ne každá tedy bude shválena, právě proto si před stvoření vždy promluvte s některým z administrátorů.

Jelikož je svět i děj jasně daný, některé rasy nebudou vůbec brány v potaz. Kupříkladu fénix měnící se v sexy človíčka. (Fénix je beast.) Upír, který má být krvelačná bestie a ne romatický, na slunci zářící pošuk, či vlkodlak, který patří do řad měňavců - tedy rasa, která se dokáže měnit na nějaké zvíře. ETC. / Právě proto si o nové rase nejprve promluvte s administrátorem, který vám ji buď schválí, nebo zamítne.

Co je to Event Point a Event Shop?
Jednoduše řečeno... Jedná se o EXP systém, který umožní vaši postavě růst. Jestliže jste aktivní, nebo stvoříte, či budete vyprávět nějaký event - dostanete body. Za tyto body pak budete moci kupovat různá vylepšení.
Například nové sloty pro bojové či magické schopnosti, nebo mocná runová očarování, či vzácné artefakty, které v samotné hře nedostanete jen tak.

Funguje tedy magie, nebo ne?
Ne, magie nefunguje. Žádný z hráčů ji prozatím nemůže plně využít ať už ve formách svých kouzel, magických krystalů Yldris, či magických artefatů. Vše je mimo provoz. Magie začíná od samotného počátku. Musíte se ji naučit používat.
Kupříkladu ovládala-li vaše postava mocnou magii ohně - budete po pár týdnech hraní rádi, jestliže zvládne alespoň malý plamínek, který se zjeví na vašem malíčku po dobu jedné setiny sekundy.
I po tom, co magii opět ovládnete, budou vaše kouzla velice nestabilní. K příkladu si zvolme draka, který se dokáže změnit do lidské podoby. S klidem se může stát, že do místo dospělé podoby se přemění do podoby batolete.
(Rasy plně spjaté s magií získavají s učením výhodu, ale stejně jako ostatním jim bude trvat, než něco plně ovládnou.)

Mohu si udělat křížence člověka s něčím, či jiného křížence?
Lidé nenávidí magiké bytosti, tedy tahle myšlenka je v tomhle světě trochu padlá na hlavu. Jistě, existují výjimky, kterým magické rasy nevadí, ale i tak. Jednu takovou VĚC již administrátor dovolil a to by, dá se říci, plně stačilo. Nepotřebujeme, aby v každém registračním formuláři měli hráči znásilnění, ze kterého vzešla jejich postava. Máte tady celý fantasy svět, tak povolte uzdu vaší fantazii.
Další páření dvou ras se také tolerovat nebude. Jistě, klidně ať si má Angfen románek s Fae, ale žádní haranti z toho nevzejdou. Stejně tak to platí i pro jiné druhy. Jak už bylo řečeno je to fantasy svět a na výběr máte mnoho a mnoho ras, které můžete použít, či si rovnou můžete nějakou stvořit.
Jestliže padnou ještě další nesmyslné požadavky na křížence, či se budou tvořit fádní rasy, administrátoři zakáží tvorbu ras nových a všichni se budou muset smířit pouze s prvotní základní pětkou.


Další otázky i odpovědi budou průběžně vepisovány.

Admins

24. července 2018 v 9:50 | Admins |  Admins
Nick: Yomi

Position: Zakladatel, vyřízení registrací, pomoc hráčům.

About: Mr. Mysterious. V podstatě tu skoro pořád není, neboť je pracovně vytížen. Avšak snaží se! ... Vážně!

Characters: Eilian, Brenin Llwyd.

Llwyrddyddwg

19. července 2018 v 20:14 | Admins |  Characters
Nick: Ricky-November / Kurokaze-Ezekiel

Jméno: Tanad: Ennissyen / Álfár: Llwyrddyddwg

Věk: 821 let

Rasa: Tanad v těle Álfára

Strana: Neutrál

Povolání: Felčar

Charakter:
Llwyrddyddwg jako každý jiný álfár miluje přírodu a vše co je s ní spojené. Je tedy jasné, že pokud někdo narušuje ekosystém a rovnováhu přírody, bude za to náležitě potrestán. V ostatních ohledech můžeme Llwyrddyddwga prohlásit za mírumilovnou bytost, která dokonce dokáže díky povaze tanada snášet a uznávat lidskou rasu, což u ostatních álfáre vytvořilo vůči němu jistou nevoli. Vlastně právě kvůli tanadovi je považován za podivína, vzhledem k jeho nevyzpytatelným změnám povahy, chování a emocí. Z jeho původní povahy toho mnoho nezbylo a on se stal mnohem ostražitějším a téměř úplně vymizel klid v jeho duši. Nevymizela ovšem jeho nekonečná starost o vše živé a pud pomáhat raněným, nemocným či starost o skomírající přírodu. Stále dokáže hodiny sedět na jednom místě a trpělivě naslouchat zvukům okolo něj. Nejvíce jej těší šum vody valící se přes kameny a jakákoliv forma zpěvu.

Ennissyen vytváří dokonalý protipól Llwyrddyddwga. Vše co je álfárovi svaté se škodolibou radostí ničí, či se mu snaží všemožně zabránit ve ''správném'' chování. Už od prvopočátku byl zlomyslným stvořením, které se rádo bavilo na účet ostatních. Není to ovšem jen zlomyslnost a škodolibost, ale i vášeň k alkoholu, ženám jakékoliv rasy, jídlu a touha po nebezpečí, které doplňují jeho, někdo by řekl pokřivenou a nečistou, povahu. Je pravdou, že od doby, kdy se pokusil ovládnout tělo Llwyrddyddwga, trochu zkrotl, ale to je proto že jej nedokázal plně ovládnout a tak nemá takovou volnost jako v tělech, u kterých se mu to povedlo. Byť nemá nad álfárem plnou nadvládu, nehodlá jeho tělo opustit a vyžívá se v maření jeho záměrů, byť za několik desítek let, si na sebe alespoň trošičku zvykli a Ennisseyn už nedovádí Llwyrddyddwga k úplnému šílenství.

Minulost: V době, kdy byl ještě obyčejným člověkem a neměl ani tušení, že existují tanadi a on se jedním z nich měl stát, žil od narození na malé farmě. Těch pár lánů polí stačilo na uživení rodičů, jeho a staršího bratra. Ta trocha dobytka, kterou jeho rodina vlastnila, sloužila jako jakási rezerva, pokud se neurodilo na polích. Od raného věku musel přikládat ruku k dílu, pomáhat a učit se správnému chodu farmy. Naučit se číst by byl pro něj luxus, ale počítat jej otec naučil. Vždy říkal '' Umět číst k životu nepotřebuješ, ale musíš si umět spočítat jakou má věc hodnotu, za kolik ji prodáš a zda-li tě někdo nechce ošidit.'' Smůlou ovšem byl fakt, že Ennissye farma takřka vůbec nezajímala. Nechtěl od rána do večera dřít na poli, byť chápal, jak je nezbytné se o úrodnou půdu starat aby vůbec přežili. Mnohem raději a s postupem věku, se vydával do nedalekých lesů, které mohl prozkoumávat. A možná právě jeho touha po lesích mu jednoho dne zachránila život. Slunce se klonilo k obzoru, když vyšel od úpatí lesa. Už z dálky viděl černý dým, který se díky poryvům větru táhl po stráni a nesl sebou štiplavý zápach. Nerozhodoval se dlouho. Okamžitě se rozběhl k farmě. Příliš pozdě. Před ním ležely dohořívající pozůstatky jeho rodného domova. Roh domu ještě stál, byť polorozpadlý a ohořelý, ale střecha byla propadena přímo do středu budovy. Ze stodoly nezbylo zhola nic. Všechny nástroje, které si vyrobili či je nakoupili, byly nenávratně pryč. Zvířata nejspíš stihla utéci. A jeho rodina? Sám nevěděl, zda-li přežili či utekli. Teprve až za několik dní, kdy bylo relativně bezpečné do domu vstoupit našel ohořelá těla uvězněná pod mohutným trámem.Trvalo to snad věčnost, než se mu ostatky podařilo z domu vytáhnout a náležitě pohřbít. Dlouhé hodiny seděl u hrobů a plakal. Nakonec usnul vyčerpáním. Ráno jej probudily studené kapky deště dopadající na jeho tvář. Trvalo to jen okamžik, než si uvědomil, že tohle nebyl sen nýbrž krutá realita. Musel se donutit vstát, odtrhnout pohled od farmy, která bývala jeho domovem a otočit se k silnici, která jej dovedla po několika hodinách do města Dyrnech. Byl sám. Bez peněz. Bez jídla. Musel přemýšlet víc než kdykoli předtím. Jako by měl dosud mysl svázanou pouty, který se najednou zpřetrhala a dovolila mu uvažovat o věcech do té doby nepředstavitelných. Třeba že se možná neměl stát farmářem nebo že spravedlnost, největší hodnota písní a legend, ve skutečnosti příliš nefunguje. Někdy tyto myšlenky opanovaly jeho vědomí natolik, že ráno stěží dokázal vstát a přinutit se jít postarat se o koně, které dostal na starost. Oproti farmaření byla práce ve stájích značně lehčí, ale o to hůř placená a muž, jehož jméno si dle jeho slov nezasloužil znát a byl nucen mu říkat pouze pane, nebyl zrovna přívětivým člověkem. Výprask několikrát denně nebyl žádnou výjimkou, jelikož i ta sebemenší chyba byla chybou neodpustitelnou. Jak dlouho se dá takové zacházení vydržet? Příliš dlouho ne a Ennissyen od svého ''pána'' utekl. Další období jeho života bylo vlastně tím nejlepším a na druhou stranu nejhorším co zažil. Práce v hospodě se zdála být prací snů. Plat byl dobrý, obtloustlý hostinský s širokým úsměvem se k němu choval vlídně a při vyrozumění s jeho situací mu přenechal malou místnost, kde měl měkkou postel, skříň na vlastní věci, které si již mohl dovolit pořídit a hlavně soukromí. Nejvíc jej ovšem naplňovala možnost bavit se se zákazníky a tím přicházet k informacím, ke kterým by se pravděpodobně nijak jinak nedostal. Musel se ovšem naučit rozpoznávat, která informace je pravdivá a která je jen pouhým tamtamem letící městem. Silně pochyboval, že místní hokynář spal s álfárkou, jak se zde často chlubil, ale informace o místním kováři, který dokáže zabít prase jednou ranou pěstí už byla k uvěření. Ob den si kovář také dopřával chladné pivo a proto měl Ennissyen dobrý výhled na jeho obří ruce, ožahané ohněm a svaly, které se pod napnutou kůží vzdouvaly od každodenní namáhavé práce v kovárně. Vlasy černé jako uhel a mohutný vous stejné barvy mu jen dodávaly odstrašující vzhled. Byl to ovšem čestný muž a nezřídka kdy se stávalo, že nechal Ennissyenovi nějaký ten peníz navíc, což se nedalo říct o některých ostatních hostech, jejichž měšce praskaly ve švech, ale dát něco navíc se jim zdálo nemyslitelné. Jenže vše má své stinné stránky. Alkohol byl blízko, hazardní hry také a podnapilé dívky povolné. A Ennissyen pomaličku polehoučku začal těmto vášním propadat. Přestal šetřit a kupovat potřebné věci. Jeho peníze tonuly v nespočtu litrů alkoholu, další si odnesl od stolu protihráč. Snad jen ty ženské jej nestály žádné peníze. Stálo jej to mnohem víc. Zdraví a čest. Tolikrát jej rozběsněný manžel, přítel či nějaký rodinný příslušník zbyl do bezvědomí. Tolikrát se válel válel na prašné ulici, či naopak někde v hnoji nebo kaluži opilý a neschopný chodit ba pomalu ani mluvit. Hostinský měl trpělivosti dost, ale jednoho dne musel vyhazov přijít a Ennissyen se ocitl opět na ulici. Jenže v hospodách se krom šikovných, příjemných a čestných lidí dá najít i úplně jiná sorta. Zlodějíčkové, šmelináři a jiný póvl. Nebylo až tak těžké je vyhledat, když jste věděli kde a hlavně, když se za vámi žene několik sluhů s vidlemi, jelikož jste kradli v domě jejich pána. Skryt pod rouškou tmy společně s několika dalšími zloději, kteří mu ze svízelné situace pomohli unikl. Pak vše šlo samo. Jeho zaučení proběhlo rychle a jeho drzost při krádežích neznala mezí. Proč zůstat jen u kradení? Manžel není doma a tak pobrat co se dá a ještě znesvětit jeho ženu. Bylo jedno zda-li chtěla či nechtěla. Jenže i štěstí jednou dojde. A co se takovému člověku může stát když jej chytnou? Stál na dřevěném pódiu. Drsný provaz jej dřel na zápěstích, která měl důkladně svázaná za zády. Zatím ne příliš utažená smyčka na jeho krku jej dusila už teď. Nedopřál však potěšenému davu tu radost. Nedoprošoval se o milost a slitování. Neprozradil žádného ze svých kumpánů a ke vzteku všech se ještě zlomyslně usmíval. Následovalo už jen utažení smyčky a podkopnutí stoličky pod jeho nohama. Štěstí je ale vrtkavá dáma a dav s nespokojeným bučením odcházel z popraviště. Nedusil se dlouhé minuty. Nekopal nohama. Zlomil se mu vaz a byl mrtvý. Tedy nebyl. Necítil tělo. Neměl potřebu dýchat. Vlastně ani neviděl. Vnímal jen bytosti kolem sebe. Jako by byl slepý, hluchý a chyběly mu všechny ostatní city. Nevěděl jak dlouho v tomhle stavu bloudí po světě. Neměl jak odměřovat čas. Už byl z té ''temnoty'' a bezmoci zoufalý. Chtěl se z tohoto stádia co nejrychleji dostat. Ucítil oslabenou bytost. Vší silou se k ní snažil dostat. K ní, do ní. Jednoduše uniknout. Zalapal po dechu. Otevřel oči. Viděl, vnímal, dýchal, cítil chlad. Trvalo velmi dlouhou dobu, než si uvědomil co se stalo. Nevěděl jak je to možné, ale opět žil. Nebylo to jeho tělo. Byl parazitem v cizím těle. Jeho první ''oběť'' nekladla téměř žádný odpor a pro něj bylo velmi snadné se těla zmocnit. Těžší ovšem bylo naučit se novou schránku ovládat. Trvalo to několik dní a týdnů, rasa od rasy, tělo od těla, každé reagovalo jinak, bylo jinak stavěné a naučit se s ním správně zacházet vyžadovalo čas a trpělivost. Když už se do takového těla dostal nemohl uniknout. Musel počkat dokud dotyčný jakýmkoliv způsobem nezemře. Několikrát se stalo, že byť oslabený jedinec ale se silnou myslí jej dokázal vytěsnit a on zůstal v těle uzavřený neschopen uniknout, dokud pravý majitel nezahynul. Je to už jen několik desítek let zpět, kdy se Ennissyen dostal do těla Llwyrddyddwga, který jak se dozvěděl později byl po jedním ze svých experimentů velmi oslabený a Ennissyen právě hledal novou schránku. Při ''osidlování'' álfára proběhlo vše tak jak mělo. Tedy myslel si to jen do chvíle, kdy Llwyrddyddwg získal opět vládu nad svým tělem. Ennissyen sice vnímal jeho tělo a myšlenky, dokonce jak po čase zjistil mohl s Llwyrddyddwgem komunikovat, ale neměl nad tělem kontrolu. Nebo měl? Jednou to byl on kdo ovládal tělo a jednou Llwyrddyddwg.

Uplynulo již pár desetiletí od dob oné slavné, ale pro jejich rasu velmi tragické války. Ještě více než samotné ztráty z války jej ale zarmoutila z práva o pádu álfárských bratrů z ledových plání. Byť on sám byl jedním z těch, kteří ve válce bojovali a dokonce střetnutí přežili...neměl možnost cítit radost vítězství, jelikož poraženými byl rovněž druh álfárů, ač trochu odlišný. Lidé se po masakru na planinách stali snad ještě více odpornou rasou, než jaké bylo jejich původní smýšlení. Po uzavření hranic jejich světa, kde čas plyne zcela odlišně od lidského pojetí. nyní se snaží opět vrátit do poklidných časů. Znovu se věnovat rozkvétajícím stromům, kapradí a bylinkám všude kolem. A právě tohle bylo náplní a do jisté míry i zálibou Llwyrddyddwga, více, než ostatních elfů a jejich přirozenosti. V poklidu se staral o svůj záhon s bylinkami, sbíral je a rovněž z nich připravoval léčivé masti, omamné roztoky k úlevě od bolesti, které se velice dobře dařilo prodávat ve městech a vesnicích. Vše co vytvořil zkoušel sám na sobě, ovšem to bylo do jisté míry špatně, jelikož on sám nikdy netrpěl nemocemi, tudíž mohl testovat jen látky proti bolesti, což se mu jednoho dne také stalo osudným...Všichni o něm věděli, že je zvláštní, jen tak někdo se sám nezraňoval jen aby zjistil, jestli jeho lék nebo hojivá mas zafunguje, jak má. On ovšem ano. Při jedné z "příprav" na použití léku ho však potkalo cosi zvláštního...krom bolesti a ztráty krve s čím zkrátka počítal, se stalo i cosi, s čím nepočítal...vlastně ani nemohl, nikdy o ničem takovém neslyšel. Byl napaden...odporně a zvráceně. Magií, kterou neznal a nedokázal se jí ubránit, takhle si tedy tu bytost v sobě samém vysvětloval on, jako nechtěnou magii, ovšem jaké překvapení ho potkalo toho dne, kdy magie odezněla, ale ta záhadná věc v něm byla stále tu. Bylo na čase ji tedy přestat potlačovat, jelikož to zkoušel a nikam to nevedlo. Zkusil tedy jiný přístup, vycházet s ní a pokusit se kontrolovat její chování.

Předehra/Současnost: I přes Llwyrddyddwgovi snahy kontrolovat a vycházet s Ennissyenem, si ostatní álfára brzy povšimli změny chování, nálad a i vyjadřování. Náhlá náklonnost k lidem byla neodpustitelná a ze stranění se stalo opovržení a následné vyhoštění Llwyrddyddwga z domova a téměř ze společnosti. Usídlili se tedy na okraj lesa, dostatečně daleko od alfárů, ale ne tak daleko aby nebyli v nádherné přírodě a za uzavřenými hranicemi, které Ennissyen chce neustále překračovat, aby si mohl s lidmi popovídat a tím dostat Llwyrddyddwga do problémů. Může být ovšem něco horšího než cizí přítomnost ve vlastním těle? Jednoho dne Llwyrddyddwg opět vyšel na svou zahrádku postarat se o rozmanitý počet rostlinek, které tak žalostně střežil a staral se o ně. Sehnul se k první nachově zbarvené květině připraven použít magii, kterou jí chtěl přimět rozevřít doposud zavřený květ. Nic. Rostlina se ani nepohnula. Byl to velmi dlouhý rozhovor s Ennissyenem ve snaze svést vinu na něj, byť ten s tím neměl absolutně vůbec nic společného. To Ennissyena rozzuřilo natolik, že se zmocnil těla a několik rostlin nenávratně poničil a bez magie nebylo možné je uvést do původního stavu. S vypětím všech sil Llwyrddyddwg zastavil jeho řádění. Bez magie nebyl nyní Llwyrddyddwg schopen urychlovat růst rostlin a tím se i znatelně zpomalilo tempo jeho práce. Navíc k nelibosti Ennissyena byli nuceni se o zahrádku starat hezky postaru, což Ennissyenovi velmi blízce připomnělo jeho dětství a vzpomínky na farmu.

Magické Schopnosti:
Rheoli planhigion - ovládání růstu rostlin. Rostliny, které se dotýká, může přimět růst do rozličných tvarů, hustoty a velikostí. To samé platí i o kořenovém systému rostlin. Samozřejmě vytvořit z malé kytičky strom je téměř nemyslitelné a pravděpodobně by tato schopnost uživatele zabila.


Bojové Schopnosti: XXX

Zajímavosti:
  • Četné jizvy po celém těle od Llwyrddyddwgova sebepoškozování.
  • Samomluva

Inventář:
  • Pytlík s rozličnými druhy semínek.
  • Hojivé masti
  • Čutora s alkoholem
  • Nějaké ty peníze po kapsách
  • Cestovní hlohovou hůl

Body: 76

Runy: XXX

Zákon bohů: Smrt



Kam dál